Hurá hřiště! Klouzačky a pískoviště

BATOLE LIVE! ANTIA A Anitinou zlepšující se chůzí přichází změna. Zjišťuji, že procházky po parcích najednou nejsou ta pravá batolecí radost. Sotva jsme se po (bohužel toto léto už poslední) dovolené trochu aklimatizovali v Praze, pustila jsem se do hledání nějaké mama-dcera zábavy na dobu, kdy je Tom v práci. A našla jsem ji. Má pískovou příchuť. Hřišťátko.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Super léto skončilo. Užili jsme si jej parádně a nejspíš proto taky tak hrozně rychle uteklo. Nestěžuji si, jen konstatuji. A aby nás ta zářijová atmosféra neinfikovala nějakou nostalgií nebo nedejbože sklíčeností, zavedli jsme několik „náladozlepšováků“. Vyrážíme na výlety. Relaxujeme. Dobře jíme. Hodně se smějeme. A víkendy jsou vůbec nejlepší – to děláme všechno dohromady tak intenzivně, až mám někdy pocit, že jsem zpět na dovolené.

To byly celorodinné náladozlepšováky. Když jsme ale přes týden samy s Anit, zjistila jsem, že se kupodivu líp cítím v sice velmi flexibilním, ale aspoň rámcovém režimu. Hraní – spaní – oběd – výlet – spaní – hraní – hurá, táta je tu. Zkrátka potřebuji malinko učesat chaos (tolik typický pro naši rodinu). Nejdůležitější a nejvariabilnější položkou našeho denního itineráře je „výlet“. Tedy doba po obědě, kdy obvykle odcházíme ven. Za zvířátky. Za dobrodružstvím. A jak název a první odstavec článku napovídá. Na hřiště.

Anit už parádně rázuje nějaký ten pátek a předpoklady pro hraní na hřišti tak splnila dávno. Jenže v létě se pořád něco dělo. Návštěvy, dovolené, túry a bazény. Na hřiště jsme zavítali většinou jen tak náhodou a mimochodem, nejčastěji když jsme se potřebovali najíst a restaurace měla venkovní dětský koutek. Teď je cílem velké části našich výletů právě hřiště.

Má to své výhody. Nejsem vyloženě procházkový typ. Zato hřiště mě baví. Líbí se mi sedět v písku, plácat bábovky, tleskat, když Anitka sjede po skluzavce a tisíckrát ji pak vysadit nahoru, protože ty schody jsou moc kolmé. Ochotně jí pomáhám na dřevěného houpacího koně. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů. Zbožňuji první interakce mezi Anitou a ostatními dětmi a s úsměvem pozoruji, jak se tahá s cizí holčičkou o hrabičky (žádná Anitčina hřišťátková pře zatím nestojí za zmínku, konflikty se obvykle řeší samy tak, že se jedno z dětí začne zajímat o něco jiného). A ani mi nevadí, že se nám auto proměnilo v pískoviště nebo že jsem začala podezřele často prát. Každý den vyrážíme jinam, ať to máme pestré. A na hřišťátkování prostě nedám dopustit.

Pak jeden celý den pršelo a v tom mi to docvaklo. Co budeme dělat v zimě? Nemůžeme přece pořád chodit do nějakých herniček. Rychle sedám k počítači a plánuji nám rozvrh na školní rok. Středa cvičení s batolaty. Čtvrtek montessori dílnička. A ještě něco na pondělí – že bychom konečně zkusily to plavání? V létě se Anitka projevila jako pravý vodní had (podle čínského horoskopu) a „svůj“ živel si oblíbila. Úterky a pátky nechávám volné hlavně kvůli své práci, kam jsem po dvou měsících zase nastoupila. Jak trávíte volný čas se svými dětmi vy? Napište mi, ráda se inspiruji.

PS.: Té zimy už se ale fakt děsím.

Zatial. Vaše V.