Holčičák nebo klučička?

A díky tomu, že je víc času, přečetla jsem si konečně i já spoustu článků i z jiných rubrik než jen blogy. A právě tady se dostávám k jádru věci, o které bych dnes chtěla psát.

Pořád jsem přemýšlela, jestli opravdu některý z těch zaručených receptů, jak ovlivnit pohlaví plodu, nemůže mít pravdu – může fungovat. Chtěla jsem totiž hodně moc k tomu našemu chlapečkovi holčičku. Asi proto, že bych byla moc ráda, kdyby stejně jako Adámek, zdědila krásné tmavě čokoládové oči mého manžela. A snad i tmavé vlasy…

Já vím, je to malicherný důvod… jiný mě ale nenapadá. Těžko asi vysvětlit jen pocit, přání, touhu po něčem, co je tak málo ovlivnitelné. Možná jen bych chtěla mít kamarádku… nevím.

A tak jsem si články vytiskla a četla stále dokola, nasávala a přemýšlela, jak se která metoda dá uplatnit v praxi. Mimo jiné jsem narazila na Čínský kalendář početí a pár dalších metod (např. podle pohybu spermií v závislosti na pohybu planet) apod., dokonce nějaké rady kartářky. Co nejvíce jsem jich pospojovala do jednoho velkého plánu a vytvořila jsem jakýsi průnik mezi nimi, který snad byl alespoň trošku proveditelný a reálně uskutečnitelný. (Ne něco jako před početím si uplivněte v úterý, v dubnu, při kopulaci se podívejte za pravé rameno manžela, posypte ho solí těsně před vyvrcholením a pokud kolem vás neproběhne bílý kůň se zlatohnědou hřívou, bylo vaše snažení marné.)

Průsečík se tedy nějaký nalézt povedlo. Jenže co s tím, když podle našeho původního plánu obyčejného domácího, (co nám nechtěně sestavil náš stát svým rozpisem finanční podpory mateřské a rodičovské u jednoho a více dětí), podle kterého jsme chtěli opět do jiného stavu přijít nejdříve po prvním – nejlépe ještě dva měsíce poté – a tak se stalo, že bylo mezi oběma „plány“ více než půl roku rozdílu.

Logicky přišlo zasedání rodinné rady ekonomické, zdravotní, plánovací, kontrolní a inseminační.

Stály proti sobě hlavně tyto argumenty:
1) Po císařském řezu otěhotnět nejdříve za rok.
2) stihnout vybrat všechny penízky od státu, co můžeme vybrat na jednoho mítačuta (v naší rodině slovo pro malého prťouse).
3) Další ekonomický důvod, tedy snaha o alespoň částečné využití výbavičky Adámka pro nového mítačuta.

Oba poslední dosti pádné. Proti nim pak:
1) Určitě chceme mít nového mítačuta příští rok. Aby mezi nimi nebylo daleko a všechno se tak nějak zvládlo brzy po sobě.
2) Chceme tu holčičku…

Tedy dlužno říci, že podle výpočtů stejné metody zpětně na minulé těhotenství (a početí) a jeho dodržení (až na jednu maličkou výjimku), měl být Adámek tenkrát vlastně holčička. A není…

Jenže… Nevím jak vám, ale mně se vkrádalo na mysl rčení „výjimka potvrzuje pravidlo“. Co když mají metody pro tento termín početí tentokrát pravdu???

Toto období pro početí písklete (výpočet jsem udělala pro celý rok) vycházelo na holčičku, jen pokud otěhotním v srpnu nebo září. Ehm… moc možností tedy opravdu nebylo. A času na přemýšlení ještě méně – byl totiž červenec…

Asi pod tíhou toho všeho hledání a rozhodování „jak ovlivnit“ se mi zdál sen, kdy mi zjevně moje dcera říká, že teda teď jako je ten správný čas, jestli ji jako chceme do rodiny. Hloupost co? 😉

Přejdu to, jak jsem mohla vědět, že je to dcera (byla dospělá), pominu to, že to byl sen… Ani pořádně nevím, jak se ten sen přesně odehrál, ale tenhle dojem o tom, co mi řekla, mi zůstal. A na sny – na rozdíl od studií a všech časopejsků o vědě, technice a spiritualitě, stejně jako o bulváru, nebo dokonce o čínských a jiných horoskopech – na ty já dám.

Takže jsem opatrně některé z následujících rán oslovila manžula, zda by podle něho nebyl také ten správný čas. Nejdříve se tvářil nechápavě a chtěl vysvětlit, proč právě „teď“…

Nejdřív jsem plkala samozřejmě cosi o vědách a teoriích, ale pak jsem poctivě přiznala, že vlastně nevím, že „nějakej sen a že mám prostě takový dojem“. Musím říct, že můj muž je skvělý v tom, že ho někdy člověk neumlátí argumenty, co mají příliš pořádný, a hlavně reálný, základ… i on dá na pouhé „mně se chce/nechce/nevím, ale mám to tak“. Bez většího vysvětlování. Je to další z věcí, které na něm asi zbožňuju. Protože to je ta chvíle, kdy jakýkoli protiargument prostě selhává – bez vysvětlitelných důvodů. Jsem ráda, že v našem vztahu fungují i takové nezávislé proměnné.

A jeho odpověď? Prý když tedy myslím, tak proč ne – že se ty peníze už nějak schrastí ;).

Takže od té doby jsem napnutá jak kšandy. Otěhotnět se povedlo na „první dobrou“, to nebyl ten důvod!

On se totiž nepřestal před kamarády prezentovat nahlas svým přáním (ač ho podezírám, že si ze mě dělá jen legraci). Pořád říká, že chce tolik vlastních dětí, aby měl na klučičí basketovou pětku v čele s jeho maličkostí. (Se mnou coby rodičkou, podotýkám.)

A já se sama sebe ptám – jak můžu vědět, že opravdu nedělal kluka? 😉 Však na něm to vlastně nejvíc záleží! Jak se můžu spolehnout, že poslal ty „zviřátka“ se správnými chromozomy (či co to je za potvory)? Vždyť já se pak třeba mohla snažit sebevíc (a opravdu jsem se snažila dát si na ní záležet), ale jestli on se zařekl… Hm…

No tak hlavně, aby z toho nevyšlo něco mezi – holčičák nebo klučička… : -)

(Já vím, já vím, zdravíčko – to je to nejdůležitější a samozřejmě, že na to myslím především!!! Ale trošku nadsázky si přece můžeme dovolit, no ne? Vždyť každá má modlitbička je plná právě takového přání. Dokonce ještě před Světovým mírem!!! 😉 Opravdu, bez nadsázky! (Přeci jen vtipkuju – svět nemůže a nechce být tak vážný ;-). )

Napište mi prosím do diskuze, jestli máte také podobná neskromná přání (a jaká), za která se pak káráte, že na nich až tak nesejde, ať se necítím tak „špatná!“.

Samozřejmě, že si říkám, že raději zdravou hokejovou pětku (neb jako nevím, jestli na basket budou mít všichni tu správnou vejšku ;-), než nemocnou chuděrku holčičku s culíčky a tmavými vlásky a očíčkama…

Ale takovou zdravou holčičku s culíčky a tmavými vlásky a očíčkama… (co se chuděrka narodí do naší bláznivé rodinky)… to bych si dala líbit ;-).

A tak jsem byla před dvěma týdny strašlivě napnutá na prvním velkým UTZ v Gennetu.

Paní doktorka je taková vážná, málokdy ji něco rozesměje. Říkala, že se maličké zdá v pořádku a povídala a ukazovala nám všechny ty barvičkami rozeznatelné orgány i pro nás laiky a popisovala, co a jak, až manželovi nedalo a zeptal se, jestli už se pozná, co jako je ten malý puleček zač.

Poučená ze stránek Babywebu „týden po týdnu“ jsem věděla, že jsme tak na hranici rozhodování a poznatelnosti.

Musím se přiznat, že jsem byla napjatější než tehdy napoprvé s Adámkem. Tenkrát jsem – nevím proč a jak – cítila, že je to vážně kluk a jen jsem chtěla vědět, zda se to potvrdí, nebo je můj pocit falešný. Ale tentokrát už jsem své intuici trošku víc věřila a jedno zlatíčko doma měla.

Přesto jsem byla jako struna. Funguje ta moje průsečíková metoda? Nebo mám toho mého přetáhnout, že nepracoval na holčičce jako já? Nebo jsem ho dostatečně strašila, že nepovede-li se teď holčička, bude dělat a živit třetí /on mi na to samozřejmě řekl, „teprve třetí-ho“/.

Kamarádka, co před časem také chtěla holčičku a nevyšla, mi přála, aby tam byla „šance na holčičku“. Jak řekne doktor rovnou „kluk“, tak je to podle velkého ultrazvuku (nebude-li se vymlouvat na špatnou viditelnost), téměř v háji. Souhlasila jsem, že tak to podle všeho skutečně bývá…

V duchu jsem si tedy po dotazu manžela na pohlaví říkala: „Prosím, prosím, prosím…“

Paní doktorka to ale natahovala – natáčela sondu a pak po dloooooooouhé chvíli povídá, že ještě je ten závěr možná maličko předčasný, ale ona si myslí, že na 70 % budeme mít HOLČIČKU… (!!!!!!!!!!) Málem jsem se rozbrečela… štěstím – ovšem.

Jasně… i cestou domů jsem si opakovala, že to bylo jen na 70 % a sama pak dodala, že se ještě mohou „orgány“ (jak sama odborně řekla 😉 ) objevit.

Ale já už doufám (prosím, prosím, prosím), že se neobjeví!

Zkrátka – šance tam je – a to je teď dostačující.

Pobavil mně však ještě u paní doktorky sám Jiří. Myslela jsem, že se chce také jen ujistit, když jsem ho slyšela se vážným hlasem ptát: „Máme tedy určitě šanci minimálně 50 na 50, že to bude holka…?“ Když mi to došlo (v tu chvíli po dojetí jsem rozhodně moc rychlá nebyla), myslela jsem, že ho zastřelím ; -). Možná mi to došlo ještě o kousek později než paní doktorce, která mě překvapila tím, že se rozesmála na celé kolo a potvrdila, že tuhle šanci nám rozhodně může i podepsat. Také nás ujistila, že až se uvidíme na začátku ledna, poví nám to „téměř“ s jistotou. Jasně, já vím…. to slovo „téměř“ tam prostě nesmí chybět!

Já se ale od té chvíle nepřestala těšit na leden.

Jak jsme odcházeli, ještě mě jen napadlo, že když jsme tam šli, myslela jsem, že nemůžu být tak dojatá jako tenkrát při první návštěvě. Že nic nepředčí, jak maminka uslyší tlukot srdce Adámka v pupíčku tak pěkně nahlas dřív, než se objeví na světě. Vždyť už to znám! A také to tak bylo – skoro. Srdíčko běželo jako o závod, já byla nesmírně šťastná, ale dojetí přesto přišlo – to když jsme se pinďovi – nebo pindě (?), podívali do obličeje. Už na monitoru jsou si totiž s Adámkem docela hodně podobní.

A ještě umocněno tím, že je to možná opravdu holčička… štěstím jsem z ordinace málem odtančila.

Jak málo člověku stačí – zdraví a průměrné hodnoty – a pár slov o tom, že je šance, že je to holka!!!

Ať Vám Vaše přání vychází!
Zuzana

Zuzana právě prožila 16. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?