Hezky česky

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Toby už se snaží mluvit a hlavně opakuje. Kupodivu inklinuje spíše k češtině. Asi je to tím, že se s ním snažím hodně mluvit. I za jízdy autem mu popisuji, co je kolem nás a tak trochu si spolu vlastně povídáme. Na druhou stranu vlámštinu Toby slyší v jesličkách, u prarodičů a od Michela. Jeho oblíbené slovo „auto“ je naštěstí stejné v obou jazycích. Ale co ta další slova? Kolikrát si říkám, jak to pro něj musí být všechno naprosto nepochopitelné…

Začalo to už slůvkem PÁ PÁ… když jsem ho učila, aby někomu zamával. To se naučil velice rychle, stačilo říct „udělej babičce PÁPÁ“ a Toby už zvedal ručičku. Další slova jako MÁMA a TÁTA byla také v pohodě. Ale pak najednou Michel říká, že je jeho „papa“ – vlámský výraz pro tátu. Toby se na něj podíval a s úsměvem mu začal mávat. No aby také ne, kdo se v tom má vyznat… pápá nebo papa! A já k tomu ještě přidala další slovo. Přistihla jsem se, jak mu říkám, jak je Toby hodný, že tak hezky papá! Toby opět znejistěl. Chtějí po mě, abych mával nebo ne? Ačkoliv jsem se snažila vyhnout se slovu papá a nahrazovat ho slovem „jí „, Toby se toho slovíčka doslova chytl. Pochopil totiž, co znamená. Často mi nosí jídlo a říká „papat“. Mám to s ním teď jednoduché, když se ho chci zeptat, jestli bude jíst to nebo to. Buďto kýve hlavou a opakuje „papat“ anebo nesouhlasně zavrtí hlavou a řekne „ne ne“.

S GÁBINOU SI MŮŽETE POPOVÍDAT NA JEJÍM DISKUZNÍM FÓRU.

Tobísek se snaží pomocí své – ne velmi rozvinuté – slovní zásoby dokonce vyjednávat. Seděl takhle jedno odpoledne u svého malého stolku. Je to jeho stoleček, kde si maluje nebo kde spolu vyrábíme z modelíny. Byla jsem v kuchyni, když ho vidím, jak zuřivě maluje voskovkou na stůl. Říkám mu, že se to nesmí, že se maluje na papír (který mimochodem ležel hned vedle). Toby se na mě podíval tím jeho bezbranným kukučem, prstíkem ukazujíc na jeho výtvor na stole a říká: AUTO!! Odpovídám mu, že to sice může být auto, ale maluje se na papír. Jeho odpověď byla stejná… prstík směřující na stůl a přesvědčivé „AUTO, AUTO“. Ačkoliv bych měla zůstat vážná, musela jsem se smát. On se totiž na to jeho „auto“ na stole díval tak zálibně, usmíval se a broukal si „Jééé, auto! Autóóó.“ A tvářil se, jakoby to auto na ten stůl prostě patřilo a ještě ke všemu se mu tááák povedlo!

Bohužel se nám v posledních týdnech nevyhnula ani nemoc. Po falešných neštovicích to byla laryngitida. A nástup naší další nemoci proběhl samozřejmě o víkendu, jak jinak. Tudíž jsme skončili na pohotovosti. Už jsem navštívila dětskou pohotovost v Čechách a řekla jsem si, že nikdy více. Tedy alespoň ne pohotovost na malém městě. A teď mám i zkušenost z Belgie. Mladá paní doktorka nás uvítala v neděli brzy ráno s úsměvem a hned nám podávala ruku k pozdravu. Nejdříve si vyslechla, co Tobyho trápí a pak začala Tobyho vyšetřovat. Musím podotknout, že Toby má z doktorů hrůzu… Ale tahle lékařka to s ním uměla. Nejprve s Tobym prodiskutovala, co to má na tričku za obrázek. Pak si vzala jeho plyšáka Bumbu a začala poslouchat jak Bumba „dýchá“. Toby ji se zájmem pozoroval. Paní doktora s ním celou dobu mluvila, ukazovala mu, že Bumba se směje, když ho poslouchá, takže to není nic hrozného. Poté opatrně přiložila stetoskop na Tobyho hrudník a světe div se, nezačal plakat. Další byla prohlídka Tobyho uší. Opatrně se mu do nich dívala se slovy: „Tak se podíváme, jestli tam je schovaný nějaký skřítek.“ Celá návštěva pohotovosti proběhla v tomto duchu. Toby byl sice nemocný, ale i tak jsme odcházeli spokojeni.

Následující týden, když nemoc pominula, jsme vzali Tobyho do krytého zábavního parku. Na památku máme fotku s včelkou Májou, kterou Toby něžně objímal. Opakoval to jeho „Jája, Jája..“ a v Májině náručí se tvářil naprosto spokojeně. Prostě láska na první pohled. Onu fotografii jsem přiložila do mé soukromé fotogalerie, fotky si můžete prohlédnout pod článkem

A kromě Máji-Jáji ho ještě nadchla místní dětská diskotéka. Na osvíceném parketu to roztáčel, jak se patří. Během okamžiku se před ním začala nakrucovat přibližně stejně stará holčička. Po deseti minutách, kdy ji Toby absolutně ignoroval a nadšeně hopsal podle svého, se holčička rozhodla vytáhnout zbraň většího kalibru a lehla si před Tobym na zem. Vypadalo to nejmíň na breakdance! Ovšem ani to Tobyho nezvedlo ze židle a dál pokračoval ve svých vlastních tanečních kreacích, holčičky si nevšímaje. Dívala jsem se na celou tu scénku s úsměvem. Je kouzelné, jak všechny ty děti tancovaly naprosto bez zábran. Tancující holčička tedy zůstala bez povšimnutí. Možná kdyby se jmenovala Mája…!

Mějte se krásně a příště opět na napsanou. (a nebo v diskuzi ještě dříve).