Čistě teoreticky jsem mohla napsat blog ještě i minulý týden, ale jednak se mi nechtělo znovu psát o tom, jak se stále nic neděje a jednak jsem ve čtvrtek absolvovala návštěvu rizikové poradny a nebylo mi pak úplně nejlépe. Vzhledem k tomu, že už jsem byla v 3 dny po termínu, mi paní doktorka odborně řečeno provedla Hamiltonův hmat, lidově řečeno mě odloupla. 🙂 Samozřejmě to provedla s mým souhlasem.
I když jsem chtěla celý porod přirozený, bylo pro mě už velmi únavné „tahat“ to velké břicho a tak jsem souhlasila. Lépe řečeno šla jsem do poradny už rozhodnutá, že pokud to půjde, bránit se nebudu. 🙂 A tím to všechno začalo. V noci ze čtvrtka na pátek jsem byla vzhůru cca každou hodinu a vnímala začínající kontrakce. V pátek dopoledne jsme ještě společnými silami s manželem vykoupali našeho pejska, aby byl na příchod nového člena rodiny hezky vyvoněný. 🙂 Od 11 hodin dopoledne jsem zaznamenávala kontrakce po cca 10 minutách, od 14 hodin se začaly zkracovat, mezi 17 a 18 hodinou jsem se snažila dovolat manželovi, ať už se chystá k domovu, že za chvíli asi pojedeme.
Nevím, jestli si dokážete představit tu bezmoc, když vám v takovéto chvíli váš nejbližší člověk nebere hodinu telefon, ještě k tomu, když odjíždí připravený na to, že můžeme kdykoliv během dne začít rodit… Ozval se pak sám, někdy po 18. hod. a strašně se omlouval, že si místo telefonu strčil do kapsy metr. Byla jsem tak vynervovaná, že jsem neměla sílu ani nadávat.
Během chvíle byl doma a kolem 19:30 jsme vyrazili do porodnice s kontrakcemi po 3-5 minutách. Natočili mi monitor, vyšetřili a… poslali zpátky domů. Pan doktor říkal, že kontrakce mám sice hezky pravidelné, ale že to ještě nejsou ty správné k porodu a že jsem otevřená stále jen na 1 cm. Doma jsem chvíli trpěla na gauči zimnicí, pak jsem si šla dát asi hodinovou horkou koupel a mezi půlnocí a jednou hodinou ranní jsem dokonce i mezi stále sílícími kontrakcemi usínala. Od jedné ale nabraly na síle tak, že jsem se v posteli koupala ve vlastním studeném potu, měla jsem asi hrozně nízký tlak, protože jsem byla bílá jako stěna a už jsem chtěla volat 155, protože jsem nebyla schopná se otočit, natož vstát.
Nakonec mě manžel přesvědčil, že když vstanu, budeme v porodnici rychleji, než když záchranka přijede k nám. Někdy těsně před druhou hodinou jsme dorazili do porodnice a ve 2:23 byl Edík na světě. Na to, jak se mu celou dobu nechtělo, se najednou pěkně dral ven. 🙂 Rodili jsme tedy nakonec u nás v HK a musím říct, že mé zkušenosti jsou jen pozitivní. Sice vše neproběhlo přesně tak, jak jsem si představovala a jak bych si přála, ale za to mám krásného a zdravého chlapečka. A i když jsem už měla jeden porod za sebou, zažila jsem teď něco úplně nového a nepopsatelně krásného. Myslím tím ty první dvě hodinky po porodu strávené s čerstvě narozeným uzlíčkem v náručí a milujícím a milovaným mužem po boku. To je opravdu nezapomenutelný a nádherný zážitek, který vynahradí všechny ty předešlé bolesti. Z porodnice nás propustili standardně po 3 dnech a o tom, jak se doma sžíváme zase příště.
Denisa
