Dvě čárky

Nedávno jsem si poprvé v životě udělala těhotenský test. Trvalo to, než jsem připustila, že ta druhá čárka tam opravdu je. Hned poté se vyrojila se směsice nejrůznějších pocitů. Asi jsem měla být bezmezně nadšená a šťastná. Spousta žen tento okamžik určitě zoufale vzývá. Mé pocity nebyly tak jednoznačné. Můj svět se obrátil vzhůru nohama. Věděla jsem, že odteď už nic nebude jako dřív – ať to tentokrát dopadne, nebo ne. Nepochybovala jsem o tom, že těhotná opravdu jsem. Mrzela mě teď každá sklenička, kterou jsem v uplynulém měsíci vypila navíc. Nejsem žádná alkoholička, ale těch posezení s přáteli bylo v poslední době asi přece jen víc než jindy. No co. Můj životní styl není bez chybičky, přesto věřím, že patřím minimálně k lepšímu průměru a snažím se o sebe v rozumné míře pečovat.

Bylo prvního máje ráno a přede mnou volný den, sama doma. Vzala jsem si notebooku a pustila se do analýzy dostupných informací. Dopředu jsem si nic nestudovala, neřešila, nechávali jsme tomu volný průběh a najednou to tu bylo a já si připadala hrozně neinformovaná!

Nevěděla jsem, jak to „taťkovi“ říct. Bude mít z přelomové novinky radost? Nebude zaskočen? (jako já) Nechtěla jsem být zklamána jeho reakcí, jeho případnou nedostatečnou euforií.
Nebo mám ještě počkat? Po půl dni mi bylo jasné, že mu to musím říct. Nemá o nic menší právo to vědět než já. Měl by vědět, co prožívám. A chci aby to věděl hned a mohl to prožívat se mnou. Jak moc silně už záleží na něm.

Při přípravě salátu jsem mu jen tak mimochodem oznámila, že jsem měla pozitivní test. Nesnažila jsem se sledovat jeho reakci, dala jsem mu čas. Byl překvapený. Pozitivně, řekla bych. Kupodivu přiznal, že čekal oznámení takové novinky romantičtější cestou. Z nějakého důvodu jsem to tentokrát viděla jinak. Vysvětlila jsem mu mé důvody, snad je pochopil. Vzal to a začal se mnou vše (v rozumné míře) prožívat.

Věděla jsem, že po dětech zatím netouží. I moje biologické hodiny zatím spaly. Žili jsme si víceméně spokojeně a nic nám nechybělo. Jednalo se o pragmatické rozhodnutí. S blížící se třicítkou jsem vzhledem ke zkušenostem svých kamarádek a známých nechtěla čekat, až se touha po dítěti objeví, případně neobjeví. Stále vyvstává spousta důvodů, proč s dítětem ještě počkat, ale jednoho dne už by to taky nemuselo jít. Našla jsem vhodného partnera pro život, vybudovali jsme potřebné zázemí a byli jsme připraveni na další životní krok. Věděli jsme, že se početí jen těžko plánuje a nechtěli jsme se stresovat za pět minut dvanáct. Tak jsme tomu prostě dali volný průběh a zhruba po čtvrt roce dostavil výsledek.

Dle pokynů na internetu jsem se hned druhý den snažila objednat na gynekologii, sestřička mě ale ujistila, že není kam spěchat a mám přijít až za čtrnáct dní, až bude něco vidět na ultrazvuku. Dobře, počkám. V nové životní roli budu trpělivost jistě potřebovat.