Dva zuby a scéna

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Že Toby není žádný andílek, už asi všichni víte. Na druhou stranu ale dokáže být také velmi hodný, sám si hraje a je sladké ho pozorovat, když mluví na Maxe. Rád se mazlí a občas mi řekne, že je „velký kluk“ a já ho opravuji, že je pořád mámin malý miláček, čemuž se chichotá.

No, ale aby nebyl až tak moc hodný, předvedl před naší návštěvou dvě super scény. Poprvé, když se šlo obědvat a Toby se rozhodl, že nechce jíst, ale chce si hrát. Což by bylo normální, dokud si neusmyslel, že já si půjdu hrát s ním, žádný oběd ani pro mě. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se najím a pak si budeme hrát atd. Ale marná snaha. Začal šílený řev, nemělo vůbec smysl cokoliv mu říkat. Prostě jsme ho tedy ignorovali a počkali, až to přejde. Toby vydržel dlouho, ale nakonec se uklidnil.

Musím říct, že velkou roli toho dne sehrála i Tobyho únava. Den předtím šel spát v deset hodin večer a po šesté ráno byl opět na nohou. A ten večer se to opakovalo. Po půlhodině jsem ho vytáhla z vany, což bylo proti jeho gustu. Obléct si pyžámko odmítal. Vymýšlela jsem všemožně záminky, proč si vzít pyžamo (Koukni, krteček ho má na sobě taky atd…), ale nic nezabíralo. Toby začal hystericky řvát a nebyl k utišení. No, nebudeme tu řvát oba dva, že? Takže nezbývalo, než zachovat chladnou hlavu. Sedla jsem si na postel, i přes Tobyho protesty jsem si ho posadila na klín a začala mu vyprávět pohádku. Svoji, vymyšlenou. Jak šel krtek na nákup, co všechno koupil a pak udělal pro všechna zvířátka oslavu. Tobyho křik byl mírnější a mírnější a já si všimla, že pozorně poslouchá. Když jsem mu zrovna vyprávěla krtkův nákupní seznam, Toby popotáhl a dodal „A ještě koupí banán“. Nakonec jsme spolu dovyprávěli pohádku, Toby zalezl do postele, dal mi pusu a usnul. Najednou se zdálo, že je to nejhodnější dítě pod sluncem. Jak řešíte občasné scénky vašich dětí vy? Napište mi do diskuze.

Další scénku už Toby našim bezdětným kamarádům nepředvedl a v neděli byl opravdu zlatý! A aby to nebylo jen o Tobym, mám pár Maxíkovských novinek. Max má dva zuby. Dva! A pěkně ostré. Najednou se mi zdá, že s Maxem jde vše nějak rychle. Nechce ležet. Zvedá se. Je mu teprve pět měsíců (včera) a už by nejraději seděl. Minulý týden jsme položili Maxe na hrací deku. Říkám Michelovi, že se snad za chvíli bude sám přetáčet na bříško. Michel se zasmál, že to vidí tak na zítřek. Ha ha ha. Kdepak na zítra, otočil se během pěti minut a teď, když už ví, jak na to, leží na bříšku neustále. Kampak se podělo moje ležící miminko?

Další událostí minulého týdne byla návštěva pediatričky, poslední prohlídka před Tobyho nástupem do školky (v listopadu). Jen taková kontrola, jestli je zralý na školku. Toby měl postavit věž z kostek, zout si boty. Vše zvládl na jedničku. Dalším úkolem bylo říct, co vidí na obrázku. A tady jsem věděla, že jde do tuhého. Toby totiž moc dobře ví, jak má mluvit na mě (česky) a na tátu (vlámsky). Občas Michelovi dokonce překládá. Řekne mi třeba, že Max spí a pak přijde k Michelovi se slovy „Max slaapt“. Asi aby táta rozuměl. Ale míchá oba jazyky, než pochopí, jak mluvit na cizí lidi. Takže paní doktorka vytáhla knížku a ukazuje na obrázek krávy. Toby odpovídá „koe“. Uff, trefil to. Trefil správný jazyk. Další bylo „auto“. Naštěstí totožné slovo v obou jazycích. A pak to přišlo: „boty“. Otáčí se na mě a s úsměvem se ujišťuje: „Jo, mami, boty!“ Na dalším obrázku byla židle a Toby suverénně odpovídá: „Hačí“. Paní doktorka byla i tak spokojená. Je to prý normální. Některé děti kolikrát prý neřeknou vůbec nic. Ne proto, že by nevěděly, ale dělá jim problém mluvit s cizími lidmi. No, to Tobyho problém očividně není.

Mějte se krásně a příště opět na napsanou.
Vaše Gábina, Toby a Max