Dva roky prázdnin

 Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Šok z toho, že jsem zamrzla v půlce března a pořád mám někde kolem 15. A ono tůůůhle. Je konec března a já odcházím na mateřskou. Ve své půlce úvazku (2 a ½ dne) musím stihnout odevzdat práci (téměř hotovo), dokončit všechny „myšlenky“ pracovního charakteru (co je třeba v jednotlivých věcech udělat v dohledné době), uklidit své pracovní místo, které bude po dobu mé nepřítomnosti okupovat nějaký záskok (minule jsem odcházela na půl roku, takže žádné velké stěhování a zaskakování neproběhlo, ale tentokrát musím odnést hlavně kytičky, abych je tu nenechávala na krku paní uklízečce nebo někomu jinému…), zabalit si věci a hlavně odevzdat na centrále výstupní list a papír od doktorky o započetí mateřské.

Výstupní list naštěstí funguje i elektronicky, tak už mám z 20ti podpisů skoro všechny… tím pádem se soustředím na vyklízení a balení věcí do krabic… snad mi budou stačit tři.

Přesně tak – celé tři.

Jsem ten člověk, co do práce nosí věci, aby se tam po dobu 8mi hodin cítil, jako doma, aby se mu tak v práci dobře pracovalo. Tedy mám pracoviště velmi osobní. Mnoho fotek (to abych věděla, a měla motivaci, proč a kvůli komu to dělám…), hezké kalendáře, různé serepetičky z dovolených a cest našich i našich kamarádů, a také už od svého dítka (to proto, aby se to neválelo doma a nemusel se na tom utírat prach, a dělalo to hezký a zabydlený prostor v práci…). A také pohledy z cest, které mi přátelé posílají a jimiž si vyzdobuji kancelář. Lepím je totiž na stěnu proti dveřím takovou tou lepicí plastelínou. Tenhle zvyk mám opravdu ráda. Kéž by ještě nějakým přátelům občas vydržel a zasílali je ještě pár let, i navzdory stoupajícím cenám za poštovné i čumkarty… budu poctivě sbírat a až se vrátím do práce, bude snad stěna zase o něco více barevná.

Vlastně už teď se na návrat docela těším.

Já vím, zní to podivně. Těšit bych se měla především na prďolku efičku.

No však já se těším. Ale také mám obavy. Jak to zvládnu dohromady s Adámkem a babičkou za zády. Včera už jsem totiž nevydržela a bouchla.

Dnes mě to mrzí, ale neskutečně se mi ulevilo. Už se ve mně ten vztek hromadil… Vadí mi nereálná očekávání a nekonstruktivní kritika, stejně jako fňukání a neschopnost vyrovnat se s tím, jak se teď věci mají. A neutuchající samozřejmost, s jakou je všechno přijímáno a bráno. Navíc bojkot jakékoli snahy o rozumnou domluvu.

A když už není, kam by saze lítaly, bouchnou…

Ale ono se to zase urovná. Jen co se umoudří druhá strana rodiny a budeme se moci s podpisy pod všemi smlouvami směle pustit do stavění domu, bude už vidět světlo v tunelu. Navíc mezitím přijdou prázdniny, kdy snad babička bude mít více času na své koníčky, a tím se budeme setkávat doma i méně – tedy bude i méně třecích ploch.

To je další věc, proč se poslední dobou stresuji více, než je zdrávo – smlouva na pozemek, na kterém má náš budoucí domeček stát, ještě stále není podepsaná a nám utíká drahocenný čas. Navíc nechápeme důvod toho otálení. Snad si švagrová svůj prodej nerozmyslí, to už by po těch letech a všech investicích a přípravách, navíc slibech, že to nebude problém, byla opravdu podpásovka.

A to taková, že zase poslední dobou špatně spím. Bojím se, aby to neskončilo nakonec z neznámých příčin ze strany rodiny. Ano, dá se říci a mnoha lidem by se chtělo, že jsme tohle měli řešit právě jako první a už dávno před tím, než jsme se pustili do zadávání projektu a věcí s tím spojených. My jsme ale chtěli… jenže pořád to bylo nezávisle na nás odkládáno a my ubezpečováni, že nebude přece problém – vždyť je to v rodině. No a komu jinému než rodině máte věřit? (Já bych nevěřila, ale moje to není, že… takže těžko můžu do toho mluvit.)

Navíc nám bylo bankou řečeno, že je lepší takový úvěr na vyrovnání řešit dohromady s žádostí úvěru na stavbu, neboť to vyjde levněji, než řešit každou hypotéku zvlášť… teď už si tím tak jistá nejsem. Mohli jsme už dávno vědět, na čem jsme a případně se podle toho zařídit. Jenže je to těžké, když na jedné straně k dohodě chybí vůle…

Tedy se snad brzy ukáže… Doufám, že už tento týden… Nezbývá, než čekat.

Nemám vůbec ráda věci, které neovlivním. A to je právě ten škodlivý stres. Člověka bolí břicho, je špatný a unavený, a není schopen žádné konstruktivní práce a nejsou vidět výsledky, přesto s tím nic neudělá a to bolení je to jediné, co může ovlivnit – a tak je to stále dokola. A doma navíc špatná atmosféra…

Měla bych chuť řvát jako na lesy… zavřít se do nějaké místnosti a pořádně si zařvat do všech stěn… Vlezla jsem za tím účelem do pokoje mé sestry, ovšem řvát na to harampádí, které je tam nandané (pleny, kousky kočárku, co jsme po zimě odstrojili, vyprané a zavakuované oblečky pro efičku, věci na motorku čekající na jaro, atp.) mě jaksi nešlo – a tak to přešlo. Zase jsem celá chcíplá odešla…

A s bolením si sedla k televizi. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem unavená… vyčerpaná…nešťastná.

Čekáme druhé dítě a bydlení v nedohlednu. Jen se čím dál více hádáme kvůli soužití s babičkou my dva mezi sebou. A je to zbytečné, protože jinak než odchodem se to stejně nevyřeší.

Tak dost!

Asi už mě chytá porodní deprese. :o) Ještě, že pro efičku mám docela vše připraveno, včetně objednané náhradní přebalovací podložky na pult, co Adámek zničil patičkami a dodělal ručičkami, když už se uměl chytat… Tak snad hurá! ;o) Jen ještě udělám zásobu mastiček na zadeček a koupím v lékárně líh na pupíček. Rovněž jsem si připravila věci do porodnice, ale ještě nezabalila – jen ty, které už doma potřebovat do té doby nebudu, jako jsou například vložky do podprsenky, jednorázové porodní kalhotky a vložky. Na to dosud potřebné je snad ještě čas.

Po předešlé zkušenosti s Adámkem a jeho porodní vahou a mírou jsem sbalila efičce věcičky úplně malinkaté i trošičku větší a hlavně rukavičky, které se mi osvědčily kvůli ostrým nehtíkům, aby se mi nepoškrábala v obličeji. Bavlněné a lehoučké, aby jí nebylo teplo. Také ponožtičky, kdyby i v zavinovačce je měla studené. Přijde mi legrační, jak používám zdrobněliny. Jenže ono tomu pidi, co nenavléknete skoro ani na prst, se těžko říká ponožky nebo rukavice… :o)

Jen nejsem spokojená s tím, v čem maličká pojede domů. Je to všechno hezoučké, ale je to takové sportovní. :o)

Chtěla jsem něco více holčičího… budu se muset po něčem podívat.

Právě mi paní ředitelka prozradila, že se na mě chystá překvapení a ptala se, do kterého obchodu preferuji případnou poukázku – huráááá. Tak tedy obleček, aby byla efička kočka na fotce „taktakhlejdupoprvédomů“, je snad vyřešen – určitě někde něco splaším. A poukázku rovnou využiji. :o)

Sláva nazdar kolegům a já letím vstříc novým zážitkům na minimálně dvouleté „dovolené“… no nezní to trošku jako dva roky prázdnin? :o)

Zuzana

Zuzana právě prožila 30. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?