Dva roky lásky, dva roky dračení, dva roky legrace

BATOLE LIVE! NIKOLKA Když byla Nikolka malinká, tak mi všichni říkali, ať si to užívám. Já si to užívala vždycky, ale stejně to uteklo strašně rychle. Niky už oslavila druhé narozeniny! Až když má člověk děti, tak pochopí, jak rychle ten čas letí.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

„A jdeme na toooo!“ jak říká naše oslavenkyně. Mimochodem, vůbec nevím, kde tuhle hlášku vzala, ale neobejde se bez ní ani jeden den. Balonky, party, chlebíčky, vláček ze sušenek, dort… Všechno bylo nachystáno na ten slavný den. Mno… Vláček ze sušenek a z jogurtu překapaného přes plátýnko se rozpadl, než se Nikolka po odpoledním spánku rozkoukala. Z dortu, který dostala od babičky a od dědy snědla hlavně marcipánový nápis a zamatlanou pusinkou se dožadovala dalšího zdobení. A dárky sice hezky rozbalila, ale pak rozpřáhla ručičky, zamračila se a řekla: „Nikolka nemá dárek. Nikolka chce dárek.“

Ve stejný den, kdy má Niky narozeniny, má i synovec svátek. Tomu už bylo sedm, takže s dárky položenými na skříni jsme nemohli otálet. Za ty dva dny a dvě oslavy dostala Niky snad půlku hračkářství a třetinu knihkupectví.

Na druhou oslavu jsem dort pekla a zase bylo horko proti mně. Než se všichni sešli. Marcipánová zvířátka se i v ledničce na šestku pomalu nořila do rádoby vyhlazeného agaru. Nikolka se po předchozí oslavě ptala po dárcích a dortu už od rána. Naštěstí se vyspinkala celkem dobře a začalo trhání papírů a rozpatlávání už tak rozteklého dortu.

Největší radost měla asi z tříkolky. Dlouho jsem uvažovala, jestli ji koupit, nebo ne, ale když jsem ji viděla, jak se snaží drandit na kole pro dvakrát tak starší děti, rychle jsme pro tříkolku ještě sjeli. Nadšení bylo veliké a zatím jí stále neopustilo. Jinak doma si teď nejvíc hraje s plechovkou s proříznutým plastovým víčkem, do které dává zvířátka. Že my za ty hračky vždycky tak utrácíme.

Hrozně ráda teď vaří. Buď jen jako, nebo i s námi. Jen jako je to mnohem bezpečnější. Hrajeme si i na stánek a ona nám dělá jídlo a limonádu. Učím ji, že jí za to vždycky musím dát (jako) penízky. Jenže ona pak chodí a říká: „Nikolka nemá penízky, Nikolka nemá nic.“ Když tohle se smutným výrazem začne vykřikovat v obchodě, tak to vypadá přinejmenším divně. Ale co, kdo má děti, tak to většinou chápe.

V obchodě mi už ale nevydrží sedět ani ve vozíku. Nedávno tlačil vozík manžel, já se šla podívat na nějaké zboží o kus dál, ale on najednou taky. Otočím se a Niky stojí v tom sedátku a natahuje ruce, že chce „hopi“ dolů. V takovém případě si říkám, že ji hlavně nesmím vyplašit. Neběžet, jen zavelet: „Ani se nehni.“ A co nejrychlejším krokem k ní dojít a vyndat ji.

Čtěte také:

Ke startu, připravit, pozooooor, teď

Nikolka miluje pohyb. Na trampolíně skáče, jako kdyby se na ní narodila (to fakt ne, to by mi ještě scházelo), a když se rozbíhá, tak startuje z nízkého startu. To viděla jednou v seriálu pro děti. Nejlepší je, když chce, aby kolem ní běhali všichni, nejlépe i lidi v obchodě, děti na hřišti i třeba v bazénu. Asi z ní bude závodnice. 🙂

Přiznám se, že já si začínám rodičovskou dovolenou trochu užívat. S Nikolkou už se dá trochu domluvit, dost věcí chápe, krásně mluví (někdy je až k nezastavení), chvíli si sama hraje, vaříme spolu, i když to je občas o nervy, aby si něco neudělala, ale je to fajn. Nedávno jsem šla po dlouhé době cvičit a Niky s tatínkem připravili výbornou domácí pizzu.

Přestala i šťouchat děti do očí, asi to dělala ze strachu, nebo když byla unavená. Když se jí teď něco v herničce nelíbí, tak jde prostě pryč, nebo si dětí nevšímá.