Dušičky

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Začnu u sebe, protože dost možná je můj duševní stav právě tou příčinou, proč bych ráda viděla dětem do hlavy. Napřímo, jako v Křečkovi v noční košili – na chvíli si k nim vlézt, koukat, divit se, valit oči a vidět svět jako ony.

Nerada bych konkurovala blogerce Monice a její rubrice Blbost týdne. Ale. Udělala jsem mateřsky zacyklená hned několik zvláštních věcí v řadě. Měla jsem pracovní schůzku kvůli maturitnímu plesu v Lucerně a před jejím zahájením mi vybyla cenná třičtvrtěhodinka volna. Zvažovala jsem mé oblíbené zběsilé lítání do obchodů bez cíle, ale tentokrát jsem vyloučila tuto nejlepší cestu jak zbytečně utratit peníze. Tak jsem se rozhodla pro Therapy a terapii duše tichem.

V této kavárně je kolem druhé odpoledne klidno a ticho, což v kombinaci s talířem lívanců a bezkofeinovým kapučínem vydalo za pár dní v lázních. Nalila jsem do sebe ještě lahev minerálky a musela jsem si před odchodem odskočit. Moje duše ale nebyla přítomna v tepajícím centru, ve společnosti, v kavárně, ale asi doma v naší koupelně, kde si v drtivé většině případů za sebou nemohu dovolit zavřít dveře.

Zvyk je železná košile – bohužel jsem si to ověřila trapasem jak hrom. Do reality jsem byla vhozena prudkým uvědoměním si situace díky jedné zcela konsternované dámě. Stála před dokořán otevřenou kabinkou toalety s mým tělem, ale možná ne tak zcela s mým dřívějším JÁ. Naštěstí jsem už měla zaplaceno a po zašumlovaném Entschuldigung nic nebránilo kvapnému odchodu. Pracovní schůzka už proběhla soustředěněji, akorát mi dal malinko zabrat páternoster…

Občas se mi v poslední době povede otočit jména dětí a divím se, že na mě nereagují.

Hledala jsem uvařené Caro a prostě nebylo nikde – zavřela jsem ho do skříňky mezi čisté hrnky a pěkně se polila, když jsem vyndávala domněle prázdný hrneček. Jenže tady pozor – tato epizoda se mi už stala v prvním těhotenství myslím.

A vše vyvrcholilo v supermarketu, kde jsem alespoň pobavila své známé, kteří tam pracují. Nákupy nejsou nejjednodušší – mám na koordinaci Tomáška s motorkou, Kačenku v kočárku a košík na nákup. Jsem zvyklá mít plné ruce a ostříží oči, prostě zaměstnáno. Po delší době se mi podařilo jít nakoupit bez dětí, tak jsem si cestou připomínala – vezmi si vozík, vezmi si vozík – obvykle si to totiž neuvědomím, že mám volné ruce a nemusím nosit těžký košík.

S připraveným žetonem jsem si to štrádovala k parkovišti vozíčků, jo, dneska si nakoupím těžší věci, když si je pěkně povezu. Že mám nějak těžkou ruku, jsem si uvědomila až díky smíchu jedné známé v supermarketu a její vysvobozující větě: „Nechcete si ten plnej košík dát do toho vozejku?“ Kdybych si alespoň ty brambory dala do vozíku a košík si po zvyku vzala místo kabelky, ale ne, proč si to neudělat složitější. A tak dále.

Jsou to tři roky, kdy se v mém těle začaly roztáčet hormonální kolotoče a ještě se nezastavily. Jedu v hali gali, přinejmenším. A chtěla bych si vidět do hlavy a sama sebe ovládat, víc se soustředit a chovat se adekvátně situacím, prostě přepínat. Rozhodla jsem se lehce začít pracovat z domova a víc zapojovat hlavu. Kromě přípravy dalšího maturitního plesu pro naši školu jsem se se školou domluvila, že z domova připravím e-learningovou výuku češtiny pro naše kombinované studium.

Čtěte také:

• Co nám vlastně říkají sny?
• Poruchy spánku aneb Když děti nemůžou zamhouřit očka
• S miminkem v posteli

Termín odevzdání je ještě daleko a já tak budu muset začít se svojí duševní terapií, kdy se mi jistě uleví, že snad ještě dokážu používat mozek. Dál chodím cvičit a za tichem do sušárny prádla. Peru často a ráda!

Daleko zajímavější jsou ale dušičky dětí. Zabývala jsem se hodně Tomáškem, protože je v klasickém období vzdoru. Z mého bratra se stal psychoterapeut a psychologů v mém okolí pár znám. Ptala jsem se a ptala, spíše se ujišťovala, protože, jak mi bylo vysvětleno, „jako profesionál (chachá) vím dobře, o co jde i co dělat“. Článků o vzdorujících dětech jsem za poslední dva týdny pročetla mraky. A závěr veškeré této nasáté teorie a odžité praxe je jediný: Mám normální dítě. Jupíjou! Beru si z toho to hezké a říkám si jako mantru: Moje dítě má dostatek energie poprat se s danou překážkou a v budoucnosti se spíše popere se složitým úkolem, který dostane. Pomáhám mu zvládat jeho vztek a trpělivě vysvětluji, že je jeho chování přes čáru. Základním předpokladem je samozřejmě ustát vlastní vztek. Ale když se synek už celkem 3x (z toho 2x na vícedenní návštěvě u kamarádky samozřejmě) válel po chodníku s tím, že ještě „neci“ z hřiště, musím si opakovat svou mantru.

A co dušička naší na BW hlavní hvězdy Kačenky? Taky umí vztekem zaplakat, ale vždy jen když se snaží úporně dotahovat na bráchu. Obvykle jde o maličkost – padající věž z kostiček nejčastěji – což je pro ni ale veliká prohra. Jinak je k neuvěření hodná a klidná. Zdá se jí hodně snů a moc ráda bych je chtěla znát. V určitých fázích spánku vypadá, jako by prováděla mimická cvičení. Muchluje se s panenkou, směje se ze spaní, kaboní se, jednou dokonce běhala nožičkama a teď – teď spí nádherně tiše a hlubokým klidným spánkem. Stává se i, že se ve spaní rozchechtá nahlas, a tím se vzbudí.

Dočetla jsem se, že čím je dítě menší, tím jsou jejich sny barevnější. Asi proto miluje Kačenka ve své knížce obrázek duhy. Taky věřím, že sny dětí mají velkou výpovědní hodnotu. A asi proto bych hlavně u naší holčičky chtěla nějaký její poznat. Kéž by nám už řekla víc než: „táta, máma, co je? a bác!“

Tak nevím, jak je to s těmi sny. Přináší je dětem fakt skřítek? Pluje po obloze ta loď a veze sny všem dětem?

Klid na duši vám všem přeje

Kateřina