Duben, ještě tam buben!

Takže jak jsme prožili posledních 10 dní? Musím říct, že jsem se dost naštvala na bývalého. Tím myslím tatínka Maxíka. Chtěl si vzít Maxe s sebou na Velikonoce na Slovensko. Proč ne, babička už ho dlouho neviděla tak ať jede. Domluva byla, že ho vyzvednou s jeho bratrem ve středu v 7 večer u nás v Počernicích. V 17:30 mi psal Maxíkův strejda, že Vlado bude mít zpoždění a že pojedou až ráno, ale že si Maxe klidně teď vyzvedne. Řekla jsem si, že proč ne, alespoň nebudu muset vstávat brzo ráno. A pak jsem jen čekala. Šestá, sedmá a nikde nikdo. Zpráva: Už jedu. Osmá pořád nikde nikdo. Ale že prý se stavil ještě u bývalého a už vyjíždí. Devátá a pořád nikde nikdo. Nezvedali telefony, nepsali, neodpovídali. Maxík unavený a Tína nervlá. Koupila si bombu do vody a chtěla jít do vany sama bez Maxe.Měla to i slíbený. Nakonec mi volala chvilku po deváté babička až z Prešova, že to kluci nestíhají a že si pro Maxe přijedou až ráno kolem 7. Což byla nakonec 10. Ale chápete ty myšlenkové pochody? Když v půl šesté někomu napíšu, že jedu, ve své podstatě jde jen o to přejet řeku, tak to přeci netrvá tři hodiny. A alespoň dokážu zvednout telefon a omluvit se. Ono jim asi ani jednomu nedochází, že tím ovlivňují dalších x lidí. Navíc jsme měli návštěvu, chtěli jsme uspat Tínu a pokecat si. Nakonec to díky tomhle dopadlo tak, že když jsem uspala děti v 10! večer, poslala jsem chlapy na pivo a sama jsem šla spát.

Velikonoce také byly celkem výživné. V neděli jsem šla do práce, takže muž hlídal Tínu. Přichystala jsem jim barvy na vajíčka a vajíčka, aby se zabavili. A já ostuda jsem dokonce ještě neměla ani žádnou výslužku. Nepočítala jsem s tím, že budu mít Tínu u sebe. Čekala jsem teda na kolegu v práci, kterého bych mohla vyslat něco nakoupit. No, ale co čert nechtěl, kolega přišel až v 11. 😀 Jak to dopadlo? V jednu ráno jsem přesvědčila pana taxikáře, aby mi zastavil u nonstop indů a já nakoupila sladkosti tam. Ve dvě ráno jsem je ještě rozmisťovala po zahradě. V dešti. Ale za ty rozsvícené dětské oči ráno to stálo. Když se Tína vracela ze zahrady a nosila mi do postele všechny poklady co tam našla a pak se s námi dospěláky rozdělila.
Co ale nebylo až tak příjemné, bylo celé velikonoční pondělí. Když jsem pak vstala, zjistila jsem, že s malováním vajíček se čekalo na mě. Do toho udělat snídani a rychlý oběd a jet k mužově sestře. Tak si to představte. Dělám snídani pro ně dva, do toho ohřívám vodu na vajíčka, do toho připravuji oběd a oni dva sedí a koukají se na televizi a ještě se můj muž diví proč jsem naštvaná. Vůbec nevadí, že já jsem nejedla a snažím se všechno stihnout abychom mohli vyjet včas, protože musím být ve tři zase v práci. Naštěstí se s tím mým dá mluvit, takže jsme si to všechno hezky vysvětlili, teda až po tom co jsem se najedla a spadl ze mě ten vztek. Tak snad se podobné situace budou dít už jen výjimečně.

Měly by. Dnes jsem totiž zjistila, že čekáme novoroční miminko. Blbě už mi je týden. Bolel mě podbřišek, ale protože jsme tenhle měsíc neměli moc příležitostí provozovat lásku a oba termíny, kdy jsem si myslela, že mám ovulaci jsme propásli, moc šancí jsem tomu nedávala. A ono hele, jsou tam, slabé, tiché ale jsou. Nemohla jsem věřit svým očím a pořád se chodím koukat na ten malý proužek papíru a ujišťuji se, že tam jsou obě dvě. Muž mě zase straší dvojčaty. 🙂 Ale ať je jedno nebo dvě hlavně ať se do pelíšku pěkně zavrtá a zůstane tam až do konce.

Mějte se zatím krásně a zase za týden!