Dovolenkový maraton

Ještě koncem prázdnin to vypadalo, že většinu léta strávíme poklidně u babičky a dědy na zahradě, občas zaskočíme do Prahy, sejdeme se s některou kamarádkou a jejími dětmi a pak se zas rozplácneme k bazénu u našich. Jasný plán jsme měli jenom na rodinnou dovolenou na přelomu července a srpna, na kdy jsme si už někdy v zimě zarezervovali ubytování na 5 dní v Tatrách a pak ještě na 4 dny v Krkonoších.

Začátek prázdnin jsme také skutečně strávili u babi s dědou, i když na bazén to moc nebylo (hlavně kvůli kvalitě vody… co mi to jen připomíná? :-D) Pak se nám na pár dní ohlásili příbuzní z Německa, takže jsem měla krásnou příležitost trochu si pošprechtit německy a rozpohybovat mozkové závity. A taky si s hrůzou uvědomit, jak rychle hlava zapomíná! Dva dny na to jsme už seděli v letadle ve složení já, kluci a děda.

To vzniklo celkem dost náhodně a vlastně jsme tomu asi do poslední chvíle pořádně nevěřili, že se to fakt uskuteční. O loňské dovolené u moře na nádherném ostrově Zakynthos jsem se tu barvitě rozepisovala loni. Od cestovky mi od té doby samozřejmě chodí newsletter, no a občas si ho i přečtu. Na konci června jsem narazila na last minute do toho „našeho“ hotelu a dostala jsem ten geniální nápad, že bych si mohla na týden s oběma kluky k moři zaletět. Prostředí už známe, víme co, kde, jak, tak to s nimi na ten týden zmáknu levou zadní i sama. Online jsem zájezd zarezervovala rychleji, než mi stačily v hlavě začít naskakovat obvyklé důvody, proč ne, jako třeba že to je přece jenom dost peněz, letos jsme s mořem nepočítali, je to trochu nefér vůči Martinovi, který to zase chudák celé zaplatí a nic z toho nebude mít (kromě týdne ticha doma tedy…), nebo že za Honzíka vlastně zaplatím cenu jako za dospělého, takže to zas až tak superlevné není…

Babičku s dědou jsme tím dost překvapili, a protože mamka se právě vrátila z týdne v Itálii s Janou a jejími holkami, napůl v legraci jsem navrhla, jestli s námi nechce letět děda. Koneckonců rozdíl v ceně je jenom 6 tisíc za přistýlku, že. Děda zprvu vypadal trochu vyděšeně – přece jenom, Honzík s Filípkem umí být opravdu hodně hodně hluční, a bude to trvat celý týden… Nakonec se ale děda nechal zlákat a připsat jako čtvrtý účastník zájezdu. Myslím, že už na letišti při čekání na odbavení trochu zalitoval, do čeho že se to nechal navézt. 😀

Nakonec to ale byl moc hezký týden u moře. Pro mě trošku náročnější, protože zatímco babička zajistila servis kolem vaření, tentokrát byla tato část práce plně na mně. Děda nám ale dělal dva dny taxikáře a pronajatým autem nás povozil po ostrově. Díky němu jsme tak mohli vidět místa, kam bychom se jenom ve třech nedostali. Jednoznačně nejlepší byl pro kluky výlet malou lodí do modrých jeskyní. V přístavním městečku Agios Nikolaos jsme si společně s šesti norskými turisty pronajali malou loď pro deset lidí a její kapitán Nikolaos (přestávám věřit na náhody) nás vzal na úžasnou plavbu do útrob několika jeskyní u severního výběžku ostrova. Filípkovými slovy „víc než nekonečno procent nejlepší výlet“. Honzíka navíc starý mořský vlk posadil ke kormidlu a prakticky celou hodinovou plavbu ho nechal řídit. Mně se splnilo loňské přání, že se na tohle úžasné místo s neskutečně modrou barvou moře chci vrátit. J

Zpáteční let nám zpestřilo téměř tříhodinové zpoždění. Kluci prokázali obdivuhodnou trpělivost a zvládli to skvěle, jen s jedním malým hysteráčkem, když Filípkovi na letišti spadl na zem muffin, který dostal v rámci omluvného občerstvení. I děda ocenil, že kluci cestování letadlem zvládli velmi dobře. V Praze nás překvapilo větší horko než v Řecku. Naštěstí jsme se tam moc dlouho neohřáli a během pár dní vzali roha do Tater.

Útěk z vedra

Zpočátku jsem se trošku bála, co nás tam čeká, protože zatímco jsme si užívali šplouchání slaných vlnek, ve Ždiaru bojovali s povodněmi. Dodávky pitné vody zřejmě ještě i teď zajišťují cisterny. Jinak jsme ale žádná podstatná omezení ani škody v místě pobytu nezaznamenali kromě poněkud výrazněji vymletých koryt potoků a stavebních prací při opravě vodovodu. Tatranská příroda k nám byla velmi laskavá a štědrá a ukázala nám svou přívětivou tvář. Ač předpověď slibovala ještě četné přeháňky, nezmokli jsme ani jednou. Naopak, zatímco všichni v Praze trpěli v tom šíleném vedru, my se příjemně chladili na horách v asi 23 °C. A jednou jsme si odskočili i do mrazáku – do Dobšinské ľadové jaskyně.

Po pěti dnech v Tatrách se nám ani nechtělo zpátky do Prahy. Čekala mě tam už poněkolikáté klasická prázdninová šichta: Vyprat, vyžehlit a znovu sbalit na další část dovolené. Po těch tropech, které mezitím panovaly, jsem se navíc psychicky připravovala na to, že většina kytek, rajčata, jahody i bylinky na balkoně budou suché na troud a budu je muset vyhodit.

Ale jaké překvapení! Všechno z balkonu i rostliny uvnitř v bytě ta vedra a sucho přežily! Největším paradoxem letošního léta tak pro mě asi zůstává skutečnost, že jahody v zavlažovacích truhlíkách mi letos UHNILY. 😀

Loučím se s vámi ze Švýcarské boudy v Krkonoších a těším se na příště!

Jarka