Dovolená s dračicí aneb Odpočinek se nekonal

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

První večer na dovolené jsem myslela, že nás sbalím a pojedeme domů. Hotel byl úžasný, večeře super, bazén příjemný a dětský koutek pro Nikolku krásný. Jenže Niky měla bojovnou náladu nebo byla unavená po cestě. Nevím. Ale začala kolem sebe děti „kosit“. Prsty do očí, strkance, kousance… Měli jsme co dělat, abychom ji uhlídali a Niky nikomu nic neprovedla. Byla jsem z toho fakt zoufalá. Plný hotel dětí a Niky naprosto nespolečenská. Skoro jsem nespala. Ale odpočinek udělal s Nikolkou divy. Od té doby to neudělala. Naštěstí. Jinak bych asi fakt balila kufry. Tím to ale neskončilo.

Nikolka si rychle zvykla. Hned byla v hotelu jako doma.  Jenže to znamenalo, že nám občas dalo zabrat uhlídat ji. Nejhorší to bylo u jídel. Snídali jsme s manželem na přeskáčku. Niky lítala všude možně a my (nebo jeden z nás) stále za ní. Občas se objevila u stolu a chtěla mňami. Takto ale zvládla sníst třeba dvě vajíčka, kousek rohlíku a k mé nevelké radosti i párek. Občas se mi povedlo jí vnutit rajče nebo kus jablíčka. Ale párky, které do té doby měla asi jen jednou, si strašně oblíbila. Tak jsem to přestala řešit s tím, že doma zase najedeme na zdravější stravu. Večer si pak zvykla zajíst večeři melounem.

Brzy zjistila, jak si meloun opatřit sama. Takže nám zdrhla od stolu a běžela si pro meloun. I když ho měla na stole plný talíř. Normálně by mi to nevadilo, ale meloun jde z oblečení opravdu strašně špatně vyprat. Takže se přiznávám, že jsem jí poslední tři večery dala již lehce pocintané šatičky, aby si nezničila další oblečení.

Čtěte také:

• Pomozte dětem pochopit život v souladu s přírodou
• Jak žít s dítětem ekologicky
• Mami, kup mi pejska

Z hotelu na vesnici

Po týdnu jsme se přesunuli k našim přátelům na Slovensko. Tam byli dva pejsci, trampolína, kolo a hračky starší holčičky – takže pro Nikolku ráj. Po hodině to vypadalo, že za nimi Niky jezdí každý týden. Pro mě byli kamenem úrazu pejsci. Mám ráda psy, ale také z nich mám veliký respekt. A Niky ještě nemá odhad. Moje obavy byly zbytečné. Po pár dnech lovecký pes vozil na hřbetě plyšovou pandu a druhý pejsek s námi div nespal v posteli.

Ale to, že se něco může stát, zůstalo ve mně. Poslední den Niky lítala po zahradě a já jsem byla asi metr od ní. Najednou zakopla a spadla. To by nebylo nic zvláštního, kdyby nespadla na zeď a současně na psa. Pejsek se lekl a zavrčel. V tu chvíli jsem se strašně lekla, že ji pokousal. Jak spadla na zeď, měla odřenou tvář a vytlačené kamínky, takže to vypadalo, jako kdyby ji fakt kousl. Po chvíli, když jsme se obě uklidnily, zjistila jsem, že Niky má lehce odřenou tvář, modřinu a pejsek ji nakonec spíš zachránil, než aby jí něco udělal. Ale s tím pocitem, že ji kousl pes do tváře, se vyrovnávám doteď. Přitom se nic nestalo. Nejsem já hysterka?

Každopádně bylo hlavní, že to dobře dopadlo. Odřenina se hojí a Niky je naprosto v pohodě. Já oproti ní už trochu méně, ale to taky přejde. Při odjezdu pejsky pusinkovala a oni ji.

Bála jsem se, že až přijedeme domů, bude se Niky nudit, hledat slovenské kamarády a pejsky. Ale po úmorné cestě doma vytahala všechny hračky, odrážedla, kočárek, vysypala lego a spokojeně si hrála. Druhý den si musela osahat vše, co jí ty dva týdny chybělo. A ven vůbec nechtěla. Musela jsem jí dokonce nutit, abychom šly přes ulici nakoupit. Očividně byla naše dovolená vyčerpávající i pro naši malou dračici.