Dítě: ten nejlepší kurz time managementu

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Postupně jsme si s Anit vytvořily něco, co by se vzdáleně dalo nazvat „denní režim“. Žádný den sice není úplně stejný, ale už se v našem soužití objevují celkem pravidelně „časová okýnka“. To jsou chvilky, kdy Anitka spí (sama, aniž bych ji musela houpat, hladit nebo chovat). A protože jejich délka je pokaždé jiná, neodhadnutelná a velmi rozdílná (probudí se až za hodinu, za dvacet minut nebo TEĎ?), vytvořila jsem si kategorie s různými činnostmi podle důležitosti.

KATEGORIE 1: vlastní potřeby (jít na záchod, najíst se, umýt se a popř. trochu upravit, pokud se někdy později během dne chystáme mezi lidi). KATEGORIE 2: domácí práce (naskládat myčku, vyprat a vyžehlit, vysát, atd.), KATEGORIE 3: věci, které nespěchají (přečíst si články o vývoji miminka, zjistit, co se děje u nás a ve světě, vyřídit maily, kouknout na facebook, atd.). Přiznám se, že kategorii dva a tři často prohazuji (komu by se chtělo vysávat, když může nasávat informace třeba o očkování). Takže když se Tom vrátí z práce a je uklizeno (o vaření vůbec nemůže být řeč, i když před porodem jsem si bláhově myslela, že budu chystat teplé rodinné večeře), s úsměvem kvituje: „Dneska malá spinkala, že?“

Od příchodu Toma domů je vše jinak. Kategorie mizí. Tom maličkou téměř nepustí z ruky a já mám čas na dohánění restů. Mám čas na sebe. Mám čas se zamyslet nad naší rodinkou. Večery zbožňuji. Sleduji Toma, jak rozesmává naši Anýzku, a musím se taky smát.

Bikram jógo, jsem zpět!

Jednou večer mě Tom překvapil. „Zajdi si na jógu, Veru. Udělej si radost.“ Podezíravě jsem se na něj podívala. Na své předporodní váze jsem byla už měsíc po porodu. Vejdu se do všeho svého oblečení. A s pětikilovým mimčem se přes den naposiluji až dost. Proč by mě tedy vyháněl na devadesátiminutový fyzický masakr ve dvaačtyřicetistupňovém horku? „Jsem utahaná,“ zaprotestovala jsem nesměle, ale v hlavě už mi ten jeho nápad začal hlodat. Dřív byla pro mě bikram jóga droga. Jaké by to asi bylo, zajít si po čase na lekci? Jak bude reagovat moje tělo?… „No právě,“ přerušil Tom moje myšlenkové pochody. „Jsi utahaná.“ Jeho mužská logika mě donutila k úsměvu. A zase mi dokázal, že mě zná snad líp, než se znám sama. Moje tělo přece přímo žadoní po nějaké řízené, cílené a zdravě vyčerpávající fyzické aktivitě! A tak jsme vymysleli dokonalý plán.

I když lekce trvá devadesát minut, celkem mi cesta, příprava a sprchování zabere víc než tři hodiny. Tak dlouho by Anitka nemusela vydržet bez mléka. Naložila jsem ji proto do auta a přivezla ke studiu. Tam už čekal Tom. Načasování bylo dokonalé. Rychle jsem se převlékla s tím, že těsně před začátkem lekce nakojím (to bylo necelé dvě a půl hodiny od posledního kojení) a pak bude Tom jezdit poblíž s kočárem, v tašce lahvičku s odstříkaným mlékem. Krmení z lahve ale nemáme ještě vyzkoušené, takže v případě nezdaru lahvového krmení vtrhne na lekci a vyzvedne mě.

Jenže se stalo něco, s čím jsme nepočítali. Anitka usnula. A byla nevzbuditelná. Zkoušeli jsme všechno možné. Rozespale mi vždy jen ožužlala bradavku a spala dál. A lekce už začínala. Náš dokonalý plán dostal výraznou trhlinu. Do vytopeného sálu jsem šla s tím, že zacvičím pár pozic a pak pro mě určitě Tom přijde. Stoupla jsem si ke dveřím a celých devadesát minut napínala (kromě svalů) uši. Byla to báječná lekce! Moje tělo bylo v kondici. Teplo mi dodávalo energii. A s každou kapkou potu jsem se cítila líp. Před závěrečnou relaxací mi začalo téct mléko a rozbušilo se mi srdce. Anitka volá? Vykašlala jsem se na relaxaci (odpočinu si u kojení) a vystřelila ze sálu. Po bleskové sprše jsem ještě s mokrými vlasy vyběhla ven a uslyšela známé „mue mue mue“ – přeloženo: „Mámo, mám strašný hlad!“. Tom čekal před vchodem a všemožně se snažil zabavit tu naši hladovou holčičku, aby mi dopřál mou vytouženou jógu. A přiznal, že jsem přišla přesně. Další půl hodiny jsem strávila na zadním sedadle s Anitkou přisátou k prsu. Stálo to za to! Jógo moje, jsem zpět! I přes Anitčin bojkot našeho super plánu jsme to zvládli. Takže mé pravidelné droze už nestojí nic v cestě.

Čepičky a hygiena

Cvičení mě nabilo energií a sebevědomím. Hned jsem začala vymýšlet různé projekty, které zvládnu zpracovat i s Anitkou. Začala jsem chodit na delší procházky. Přebalovat i kojit na všech možných i nemožných místech. A to vše i díky Tomovi, který mě čte, podporuje, povzbuzuje, radí, konzultuje se mnou vše, co potřebuji. Zajímá se. A rozesmává každý den. Ale abyste si nemysleli, že jsem a) láskou zaslepený blázen nebo b) jsem si vzala dokonalého robota, musím na Toma něco prozradit. Má totiž dvě roztomilé úchylky. Čepičky a hygienu.

Jeho čepičkové posedlosti jsem si všimla, když začala tropická vedra. Předtím (v období záplav, dešťů a celkem mírných teplot) mi přišlo normální dávat Anitce čepičku. A to, že mi ji Tom často připomínal, jsem neřešila. Pak ale přišla do Čech Afrika a já se musel smát. „Máš čepičku?“ „Co když bude foukat?“ „Tato čepička nekryje dost ouška.“ „Musíme koupit novou čepičku.“ A naposledy minulý týden, když vítězoslavně přinesl Anitce dárek. „Veru, koupil jsem Anitce nové oblečení, podívej.“ Ano. Mezi ostatními kousky oblečení – samozřejmě byla tam. Další čepička.

O hygieně jsme se u nás nikdy nemuseli bavit. Mytí rukou před kontaktem s malou bylo od začátku samozřejmostí. Tom je v dodržování čistoty snad ještě důslednější než já. Ale sterilizátor posunul „nezávadnost“ některých věcí v naší domácnosti na novou úroveň. Koupili jsme ho původně jen kvůli odsávačce mléka, ale teď se u nás najde pár bizarně sterilních věcí. Lžičky. Hračky. Dudlíky (které mimochodem Anitka odmítá, ale „co kdyby“). A občas se naše superčistotnost nevyplatí (sice jsem psala, že je to Tomova úchylka, ale když ho nedokážu zastavit, tak je fér psát v množném čísle, ne?). Když mě Tom přesvědčil, že rozhodně musíme sterilizovat odsávačku hlenů, roztavila se a museli jsme koupit novou. Naposledy jsme vyrobili chuchvalec slepené umělé hmoty ze všech našich kousátek („Veru, Anitka si to bude strkat do pusy, tak to nestačí umýt.“). A proč jsme se rozhodli hromadně zabít všechna kousátka v domácnosti, když máme teprve ani ne tříměsíční mimi? To je další historka.

Že by zuby?

V týdnu se u nás zastavila moje sestřenka. Má před svatbou a taky už se těší na vlastní miminko, takže jsem jí – coby zkušená matka – celou procházku vyprávěla, jak je důležité být se svým dítětem ve spojení. Jak poznám podle typu pláče, co Anitka zrovna chce. Jak je Anitka strašně hodná a vlastně vůbec nikdy nebrečí. Měla jsem to zaklepat třikrát na dřevo.

Celou procházku se malá chovala vzorně. Doma ale kolem půl sedmé začal pláč, který jsem nedokázala identifikovat. S Tomem jsme se střídali v chování a uklidňování dcery a zároveň jsme přesvědčovali sestřenku, že takto plakat ji slyšíme poprvé. Zkoušeli jsme všechno. Houpání na míči. Různé polohy. Prso. To vztekle plivala a po čtyřech hodinách bez kojení jsem s ňadry k prasknutí začínala mít vážně o našeho obvykle nenažraného drobečka strach.

Naznali jsme, že má určitě zaražené větry. A nasadili terapii. Masírovali jsme bříško. Přikládali nahřátou plínu. Cvičili malé s nožičkama. Ale větry to nebyly.

Přehodnotili jsme diagnózu na bolest odřeného zadečku, který měla kvůli nedávným průjmům opruzený. Vykoupali jsme ji proto v příjemně teplé vodě, zadeček nechali uschnout. Namazali hojivou mastí. Ale ani opruzeniny to nebyly.

Taky nás to mohlo napadnout dřív. Anitka posledních pár dní slintala jako štěně bernardýna. Objevily se již zmiňované průjmy. Do pusinky si snažila nacpat celou svou pěstičku. A momentálně i odmítala pít. Komu by ale hned došlo, že se naše dcerunka potýká s klubajícím se zoubkem? Nám to docvaklo po necelých dvou hodinách. Naše totálně vykakaná a odvzdušněná Anitka s vyladěným a už téměř zahojeným zadečkem se pořád tvářila nespokojeně. Tak jsme přestali dělat ukvapené závěry a konečně jsme jí začali naslouchat. Jakmile jsme pochopili, že to budou zoubky, uspořádali jsme inspekci do Anitčiné pusinky. A bylo jasno. Vlevo nahoře vykukovala ze záhonu zarudlé a zduřelé dásně jedna bílá špička. Na pravé straně se povážlivě vzdouvaly dva další hrboly – zatím ještě potáhnuté kůží. Tom nabídl nevrlému miminku vlastní prst a jemně jím masíroval bolavá místa. A než jsme vymysleli, jak nahradit zavražděná kousátka (jet do nějakého non-stop obchoďáku?), malá usnula vyčerpáním.

Jedno je ale jasné. Tahle zoubková epizoda byla jen pilotním dílem k seriálu na pokračování. Koupili jsme gelové superchladivé kousátko (a jen ho umyli). Jsme připravení.