Dětičky a jejich spaní

Píši s časovým odstupem, jelikož není tolik času na psaní jako dříve. Tak za prvé jsme se konečně odstěhovali do svého, s čímž je spojeno vybalování, uklízení, navážení dalších a dalších věcí, které jsme měli uskladněné u rodičů. To má za následek přeorganizování toho, co již bylo někam umístěno, aby se to opět někam vešlo. A za druhé již skončilo to, že večer má maminka pro sebe. Nyní mně večer začíná druhá směna a já vařím na druhý den, protože se dvěma prckama to přes den na dvanáctou nestíhám. Zkrátka prostor na psaní téměř není. Mám z toho velké výčitky. Mé obavy se naplnily. Alenka bude mít ode mě uchováno méně vzpomínek nežli Klárka. Na druhou stranu mě uklidňuje fakt, že všechny biografie jsou psány také s časovým odstupem. Tak snad to nebude tak zlé a i Alenka si přijde na své.

Jak to vlastně bylo, než jsme si domů přivezli Alenku.
Připravovali jsme Klárku během celého těhotenství, že bude mít sestřičku. Věděla, že je v bříšku Ája – každý den mně ji pomáhala namazat (myslím jako bříško). Když se blížil termín porodu, neustále jsme Klárce připomínali, že maminka bude na pár dní v nemocnici, kam mně bude chodit s tatínkem navštěvovat a maminka tam bude s miminkem Alenkou, kterou si nakonec přivezeme domů. Klárka je velice vnímavá, takže když ona situace nastala, byla připravená a neptala se, kde je maminka, neplakala. Na návštěvě v nemocnici se na Alenku jen chvíli podívala, říkala Ája, Ája a bylo. Pak spíše prozkoumávala pokoj, předměty v něm, pobíhala tam a o mimi moc nejevila zájem.

Domů jsme byly s Alenkou propuštěné po pěti dnech. Stejně jako v případě Klárky s tím rozdílem, že důvodem nebyla novorozenecká žloutenka, nýbrž naměřené vyšší teploty. Většinou jsem Alence naměřila 37,6 °C (teplota novorozence by se měla pohybovat v rozmezí 36,6 – 37,2 °C), což sestry i doktorky lehce znervózňovalo. Navíc byla Alenka dost plačtivá. Sestry a doktorky nesdílely můj názor, že by příčinou pláče byly prdíky. Ano, již takto brzy – úplně se svíjela a kroutila neuvěřitelnou silou. Myslím si, že jak plakala, tak mohla mít z toho i vyšší teploty. Navíc byly v září, kdy se narodila, vysoké teploty. Bylo krásné babí léto s teplotami okolo 25 °C . Dokonce i v pokoji bylo takových dobrých 25 °C, ne-li více. Mohla být tedy přehřátá. Nikdo s Alenkou nic nedělal, nechali ji chuděrku plakat. Doktorka se nakonec rozhodla, že Alence (v té době několikadenní holčičce) odebere krev z prstíku a podrobí ji rozboru, zda se v tělíčku neděje něco závažného. Naštěstí vše, co bylo kontrolováno, bylo v pořádku. Alence dali konečně po dvou dnech trápení Espuminzan a zabralo to. Po několika probdělích nocích usnula. Každopádně ji nechávali nejdříve vybrečet, než ji dali Espumizan.

Příchod domů
Domů si nepřivážíte miminko, nýbrž sovu. Bohužel miminka nerozlišují den a noc a zkrátka v noci, když není kolem nich šrumec, tak ožívají. Pamatuji si, jak maminka, co jsem s ní byla na pokoji ještě při Klárce, říkala, že oni s prvním miminkem chodili po schodech nahoru a dolů v krosně, aby zabralo. Tvrdila, že novorozenecké koliky trvají dva až tři měsíce a pak je to se spaním již dobré. Toto vědomí ji posilovalo, když každou noc uspávala své již druhé plačící miminko. Vzpomínala jsem na její slova každý den, když Alenka nemohla zabrat a stále plakala a plakala. Opakovala jsem si, bude to maximálně na dva až tři měsíce, pak se vyspím. Rozhodně jsem však odmítala nosit Alenku v krosně, případně vozit v kočárku přes práh, což někteří rodiče dělají, aby své robátko uspali. Dokonce jsem i odmítala Alenku chovat, abych ji tím uspala. Chtěla jsem ji zkrátka naučit, že se lehne do postýlky a spinká se. Když plakala, tak jsem ji hladila nebo dala ruku nebo pohupovala nožičkama (jako pod zadečkem). Někdy ji to stačilo a zabralo to. Dost často zabíralo i to, že jsem se naklonila nad postýlku a dávala ji pusinky na tvář. Někdy byl ovšem řev, velký řev. Manžel kolikrát přiběhl a Alenku uspal – choval ji. Říkával, že jsem zlá a sobecká, že ji nechci chovat. Možná ano, možná ne. Záleží na postoji a pohledu na danou věc. Za prvé mám bolavé rameno, léčím se s ním již od svých osmi let, měla jsem ho několikrát lokálně operované. Nechci ho moc namáhat, protože mně opravdu druhý den dost bolí a tvoří se taková malá bulka. Když jsem byla v šestinedělí s Klárkou, musela jsem již v tomto období chodit na rehabilitace (elektroléčbu), abych si ruku, konkrétně rameno rozhýbala a mohla vůbec Klárinku nosit, přebalovat a vůbec se o ni celkově postarat. Se dvěma holčičkama by bylo dost komplikované toto podstupovat. Tak jsem se chtěla této situaci vyvarovat. Za druhé věřím, že i miminka se dají pravidelným rituálem naučit na danou věc, v mém případě na to, že se hajne do postýlky a spinká se. Od svých čtyř měsíců Alenka usínala v postýlce naprosto v klidu, bez pláče. Zřejmě to má i spojitost s jejími problémy s kakáním. Od čtvrtého měsíce dostávala první příkrmy a její vyměšování se zlepšilo. Již jen výjimečně potřebovala před spaním pomoci. Prostě jsem ji dala do postýlky, ona si hrála s hračkami nebo mačkala peřinku nebo si hrála s ručičkama a po chvilce usnula.

Znám maminky, které před spaním chovají a chovají a nevadí jim to. Vnímají to jako potřebu svého miminka, kterou jim splní. Říkají si, že miminkem budou dětičky jen jednou, tak proč jim to nedopřát a naopak se snaží si tento akt se svým miminkem užít. Ano, je to pěkný přístup, proč ne. Já to ovšem vnímám tak, že i já po celém dni, kdy se oběma holčičkám plně věnuji, chci mít chvíli pro sebe a ne ji trávit chováním. Zjistila jsem, že nejsem chovací tip. Nemám na to trpělivost a navíc mě opravdu bolí to rameno. Fyzický kontakt si vynahradíme určitě jiným způsobem. Neustále holčičky mazlím, možná až přespříliš. Ano, to bych mohla pořád, nejraději bych je umačkala a upusinkovala.

Alenka taky dost plakala proto, že potřebovala pomoci vykakat. Někdy, když Alenka hodně plakala, tak jsem na ni i zvyšovala hlas, jak jsem byla podrážděná. To je mi fakt líto a mrzí mě to, ale v tu chvíli mně zřejmě zaslepila únava, zvítězila nade mnou nervozita, za což se fakt stydím. Měla jsem se lépe ovládat. Brzy jsem však přišla na to, že Alenka potřebuje pomoci s kakáním. Bohužel se navečer bez teploměru nevykadila. Nebyla snad noc, abych ji před spaním nepomohla zavedením teploměru do konečníku. Po zavedení se vždy pěkně vykakala a byla klidná. Pokud jsem to neudělala, kroutila se, svíjela, byla nevrlá a samozřejmě nemohla zabrat. Nejdříve mě to štvalo, ale pak jsem si říkala, nu což… když ji to uleví, pomůže a pak v klidu usne, tak proč bych to neudělala. Pak většinou stačilo položit ji do postýlky držet jí obě ručičky a – usnula. Samozřejmě šlo o držení ručiček formou doteku, ne že bych ji násilím držela ruce. Ona se Alenka dost kroutila, a když jsem ji jemně přidržela ručičky, tak se zklidnila a za chvilku usnula. Také jsem se ptala paní doktorky, zda nevadí, že Alence pomáhám s kakáním – že ji zavedu do konečníku teploměr, aby se vykakala a že už se to stalo téměř rituálem před spánkem. Vyžadovala to téměř každou noc nebo obvečer. Bála jsem se, aby se uměla vykakat do budoucna sama. Zajímavé však je, že přes den kakala normálně, bez pomoci. Doktorka mě uklidnila, že to nevadí, když jí pomůžu. Pokud jí to uleví a pomůže, tak nemá cenu trápit ji, ani sebe. Uklidnila mě, že to určitě nebude mít vliv na funkci konečníku a že se bude umět vykakat i sama. Ke všemu přes den problém s vyměšováním nemá, tak není se čeho bát. Některé děti to prý takto mývají. Důvod? Přes den se hýbou, kopou nožičkama, pasou koníčky a střeva pěkně pracují a vypudí obsah ven. K večeru, kdy jsou již miminka klidná, střeva tak dobře nefungují a potřebují pomoci.

Pamatuji si, že Klárka usínala také cca do tří měsíců, možná o něco déle již to přesně nevím, docela špatně. Hodně ji trápily prdíky. Tenkrát jsme zkoušeli vše, abychom ji pomohli, ale vše zabíralo jen na chvilku. Prdíky jsou pro tento věk typické. Občas jsem měla Klárku večer v náruči a chodila s ní po pokoji, aby usnula. Čím byla starší, tím bylo i její usínání lepší. Většinou si pobroukávala, až se tím sama uspala. Taky si vybavuji období, že vyžadovala při usínání mou ruku. Vybavilo se mně to ve chvíli, když i Alenka měla období, že vyžadovala, abych ji držela ruku. To jsem si říkala, že si tu ruku useknu, položím do postýlky a bude klid. V tu chvíli se mně vybavilo, že úplně stejnou myšlenku jsem měla i s Klárkou.
První večer doma s Alenkou byl dost náročný. V noci hodně plakala a vzbudila tím Klárku, která má jinak tvrdý spánek a jen tak něco ji nevzbudí. Vysvětlili jsme jí, že se nic neděje, že Alenka nemůže usnout a pláče. Poté šel manžel Klárku uložit. Opět dobře usnula. Jenže Alenka ji za nedlouho probudila podruhé. Opět jsme ji vcelku bez problémů uspali. Jenže se to vše opakovalo i potřetí. To už jsem psychicky nevydržela a začala plakat se slovy, že se nikdo nevyspíme. Nejen, já s Alenkou a tatínek, ale i Klárinka, která jinak se spaním problémy nemá. Bylo mně to moc líto, že ji takto Alenka budí. Přišlo mně to vůči Klárce nespravedlivé, že se kvůli miminku nevyspí. Tak trochu jsem měla pocit, že je to moje vina, že neumím Alenku dobře uspat a utišit a vlastně tak vzbudím Klárku. Byla jsem vlastně naštvaná na sebe i na Áju. Naštěstí Klárka byla rozumnější a pohotovější nežli já. Přišla ke mně, objala mě a řekla: Maminko neplakej – pšpšpš… – a začala mě utěšovat (a to byla teprve 21 měsíční holčička). V tu chvíli jsem věděla, že vše společně zvládneme a překonáme. Když je Klárka tak rozumná a pohodová. Nebýt její úžasné povahy, nevím, jak bych to zvládala.