Denní kolotoč na mateřské

Ráno

O půl sedmé ráno budíček, tak a nový den je tu se svým pěkně vybarveným a vypaseným stereotypem, tedy jdeme na to. Malá Nela ještě spí, proto utíkám v rychlosti do koupelny vyčistit si zuby… To bychom měli, občas nestihnu ani to… Pokouším se zkrotit svou po ránu velmi divokou hřívu, ale tu bohužel nezkrotím, jelikož Nela již pláče a touží po mém těle víc, než bychom já i její tatínek chtěli, co se dá dělat, jdeme kojit… V cestě mám koš s plenkami, tedy dobíhám k Nelince s bolavým kolenem, už to začíná…

Za necelou půl hodinku se stíhám dobelhat do pokojíčku k Adámkovi. Asi se mu také něco zdálo, ale nic takového co tátovi, protože nadává. Snažím se ho vzbudit, ale nedaří se, zkouším to několikrát a tleskám. Po chvilce se ozve něco v tom smyslu, že toho mám nechat a mám mu udělat kakao. Vrhnu se tedy na výrobu snídaně, já stále ještě v pyžamu začnu Nelu v obyváku vyndávat z pod skleněného stolu, začíná se plazit, a já se tedy věčně plazím za ní. Za mnou se bohužel už neplazí nikdo, snad ani náš drahý táta, a stůl jsme na jeho přání nemohli vyřadit z obývací cely, abych mu prý nekazila jedinou domácí pohodu.

Po nějaké další půlhodině se konečně Adámek obleče a jde snídat, já, stále ještě v pyžamu, oblékám Nelku. Děti oblečené, Adam nasnídaný a já se utíkám aspoň obléci a učesat. Snad to, přinejmenším trochu, postíhám, a celou svou duší doufám, že nepotkám cestou nějakou svou kamarádku s jedním „školkovým“ dítětem, v novém padnoucím outfitu a skvěle upravenou. Ale jak to tak bývá, určitě potkám. Adama ještě honím vyčistit si zuby a Nelu se snažím napasovat do kočárku, ale moc se jí nechce, nějak si teď zamilovala pohyb a v kočárku se jí nelíbí, až se konečně obleče i Adámek, tak s písničkou a Neliným křikem vyrážíme do školky. A jak to tak bývá téměř každé ráno, o půl sedmé jsem vstala a utíkám s dětmi do Adámkovy školky o půl deváté, bez snídaně a jen učesanými vlasy, a to ještě tak, že jsou v rychlosti svázané do culíku… Ano, začíná můj skvělý den…

Poledne

Když se udýchaná a totálně propocená vracím s Nelinkou domů, dopadá na mě pocit, že již nemám sil, ale rychle jdeme na věc, než mě ten pocit pohltí. A tak převleču Nelu, nakojím ji a nechám ji na chvilku v houpacím křesílku odbrknout a pak proběhnout, nebo spíše proplazit se po koberci, a já se také trochu proběhnu, vrhnu se trochu uklidit kuchyň, Nelka možná také ze mě vrhne, pak chci zapnout pračku, myčku, vysát… Tedy všechno si krásně naplánuji, ovšem to neznamená, že mi to Nelka dovolí. Ještě než se pustím do domácích prací, snažím se udělat něco do své práce, přivydělávám si jako účetní na internetu, doufám, že se mi něco podaří stihnout.

Až Nela usne, mohlo by se mi to zdařit, zatím budu řešit kuchyň s tím, že chytám malou, která se vždy plazí tam, kam nejméně může, a pak ji snad uspím. Samozřejmě nesmím zapomenout na to, že musím stihnout něco uvařit, pro sebe i pro svého muže. To také nevím, kdy budu stíhat, ale chtěla bych to vše stihnout, než doběhnu pro Adámka do školky, s ním již nestihnu vůbec nic. Jistě, sousloví „něco stihnout“, mi v mysli dělá společnost celou mateřskou (slovo „dovolená“ nikdy nevyslovuji), myslím jako každou maminku, kdyby jen ti muži to tak chtěli pochopit.

Odpoledne

Když konečně malá usne, začnu chystat oběd, i když nejraději bych si lehla k ní. Neustále přemýšlím o práci, a zda se k ní vůbec dostanu. No hlavně nějak musím dodělat nějaký to jídlo, aby Petr neměl pocit, že žena doma s dětmi nemá žádnou práci, i když po těch čtyřech letech už občas uzná, že to nemám jednoduché a že by to prostě nedal. Určitě by to nedal, jak ho znám, na naše děti nemá moc času ani v tu chvíli, kdy se konečně večer vrátí z práce. Snažím se rychle něco udělat ještě do své práce, za chvíli se Nela bude opět dožadovat své porce pozornosti.

Pozornosti se dožaduje také můj „dotykáč“, kamarádka Monika by ráda dala kafe, ráda bych si ho dala také, to je to co dám ráda já i náš tatínek Petr. Musím rychle dokončit práci, měla bych to již dokončit, když… Nela se vzbudila, tak to dnes opět nedodělám. Rychle nakojím a nakrmím malou, příkrmy nesnášíme obě, tedy je to první boj matky a dcery. Pak ještě pračka, myčka, úklid a pak ještě další úklid… Někdy si říkám, že úklid vlastní mysli, by také byl již potřeba, doufejme, že i na něj dojde a třeba i na tu duši a potřeby a tak… Když malou podruhé nakojím, oblečeme se a razíme na procházku, musím ji stihnout uspat, než si dojdu pro Adama, a pak už rovnou za vůní kávy do naší dětské kavárny…

Večer

Po skvělém povídání si s kamarádkou, o tom jak trochu snížit počet kojení, o tom jak neustále napomínám a honím Adama, doma opět napomínám a honím Adama a kojím. Zase žádná změna, kolotoč pokračuje… Za chvíli se ve dveřích objeví táta, Adam jásá a jde přivítat tátu, já s Nelinkou v náručí také, už jsme se na něj těšili všichni tři… Táta je však opět velmi zmožen, k mému překvapení samozřejmě, tak se převleče a jde večeřet a pak jde ještě s iPadem dělat, že něco dělá…

Po nějaké chvíli si konečně trochu pohraje s Adamem, pak už Adam kouká na večerníček a já jdu koupat Nelu, po večerníčku a nějaké další kreslené pohádce jde Petr vykoupat také Adama, já kojím Nelu… Naše večerní služba, která leckdy nemá konce…

Když Petr dočte pohádku, ještě pracuji, ale významně na mě mrká, já už ale dnes nevím, jak se jmenuji, tedy ani mrkání nepomáhá si na něco vzpomenout, přesto slibuji, že za pár minut jsem u něj… Ovšem z chvilky je hodina a chce se mi šíleně spát, ráno opět kojení, školka a další kolotoč, k tomu ještě pláče Nela… Jdu zkontrolovat Petra, ale ten už spí, výborně, nejlepší romantika poslední doby, jak jinak…Ještě jsem přece chvíli chtěla číst tu novou detektivku, ale stejně raději půjdu spát… Hurá na kutě a zítra nový každodenní boj, chci si ho užít, protože jednou se mi „třeba“ po této každodenní rutině s dětmi bude stýskat…