Den blbec? Kdyby jen jeden!

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Adinka má za sebou cestovatelský týden. Do pátku jsem s ní byla u mé maminky v Hradci, v sobotu ráno jsme cestovali do Chebu za Pepovými rodiči. Cestování autem zvládá Adinka na jedničku s hvězdičkou. Zvlášť cesta do Chebu je z Prahy poměrně dlouhá, ale ona ji prospala celou, ani jednou nezaplakala.

Nicméně mám zpětně dojem, že jsme to s tím cestováním na konci šestinedělí možná trochu přepískli. A protože Vám kojenec bohužel na otázku, co ho trápí, neodpoví, můžu se jen domnívat, co Adinku trápilo. Ale mám takový pocit, že ty změny prostředí jí neudělaly úplně nejlíp. Zkrátka od příjezdu do Chebu v sobotu dopoledne až do úterního brzkého rána, kdy se to konečně zlomilo, byla Adinka nadmíru plačtivá a neprospala víc jak hodinu a půl v kuse. Z čehož samozřejmě vyplývá, že ani já nenaspala za tyto dny víc jak hodinu a půl v kuse.

Dokud jsme byli s malou v Chebu, ještě jsem to tak nějak zvládala, hodně jsem odpočívala a úžasná maminka Pepy vařila, venčila nám psa a zkrátka mě zbavila povinností, které bych jinak doma musela zastat sama. Ale po příjezdu domů mi z té únavy už takříkajíc ruply nervy. Adinka v pondělí od osmé hodiny večerní až asi do druhé hodiny ranní nezamhouřila oka ani ne chviličku! Jen plakala. Nepomáhalo ani chování v náruči.

Měla jsem vztek na všechno a na všechny. Dokonce i na ten náš malý poklad. Což je začarovaný kruh. Máte-li vztek na dítě, máte pak ještě větší vztek na sebe a cítíte se provinile, že se zlobíte na toho malého tvorečka. Nakonec to skončilo mým zavřením se v koupelně. Kde jsem seděla na zemi a za neustálého Adinčina křiku mě napadalo, že musím vypadnout! Že sednu do auta a pojedu si vyčistit hlavu, dokonce jsem přemýšlela i o uklidňujícím účinku cigarety, kterou jsem už nedržela v rukou několik měsíců, a za běžných okolností mi absolutně nechybí.

POVÍDEJTE SI S KLÁRKOU A TĚHULKAMI V DISKUZI!

No, Adinka nakonec nad ránem plakat přestala a konečně usnula na ty své standardní tři hodinky. Pak se jen rychle napila z prsu a tříhodinovku si ještě zopakovala. To mi bohatě stačilo, abych zase doplnila energii a byla schopná fungovat. Obrovský dík ovšem patří Pepovi, protože ten se nakonec během mého stávkování o Adinku báječně postaral a byl naprosto v pohodě i přesto, že v pět hodin ráno pak vstával a odjížděl na konferenci do Brna.

Nu, dobře jsem si uměla vybrat tátu pro své dítě. Je vskutku milujícím, chápajícím a trpělivým tatínkem.

Úterní dopoledne, po Pepově odjezdu, probíhalo v klidu a harmonii. Uvařila jsem si Caro (Doporučuju, prý je dobré na laktaci, je to taková náhražka kávy a mně hlavně moc chutná! Je to příjemná změna po hektolitrech kojícího čaje.), Adinka spinkala a já si četla. Idylka. Ale netrvala moc dlouho.

Po poledni jsem se začala chystat, že vyrazím poprvé s kočárem do centra. A navíc využiju městskou hromadnou dopravu. No, než jsem se vypravila, trvalo to tři hodiny. Nemohla za to ani v nejmenším Adinka, ale já. Při oblékání jsem se začala prohlížet v zrcadle a to ve mně vyvolalo vlnu zoufalého pláče nad tím, jak po porodu vypadám „zdevastovaně“. Kila zkrátka pořád nejdou dolů, jak bych chtěla a já stále neoblíknu nic, krom tepláků, nebo šatů, které jsem nosila v těhotenství. A bohužel to, jak mi ty šaty obtahují břicho, už není zdaleka tak roztomilé, jako tomu bylo v období břicha těhotenského. No, po skoro dvou hodinách pláče a sebelítosti jsem se rozhodla, že musím začít zase běhat (vždyť já na jaře roku 2012 byla schopná uběhnout i půlmaratón!) a hlídat, co jím a ono to snad bude brzy lepší! Dokonce si v hlavě dost vážně pohrávám s myšlenkou, že se na ten pražský půlmaratón, co bude na jaře, zase přihlásím, abych měla nějakou pořádnou motivaci!

Po důkladném pročistění slzných kanálků jsem se nakonec přeci jen vypravila a vyrazila do víru velkoměsta. Jak už jsem jednou psala – od nás je možné zvolit do centra dvě cesty. Buď kombinaci autobusu a metra, nebo přívozu a příměstského vlaku. Zvolila jsem tu druhou. A byl to skutečně zážitek! Jet s kočárem po relativně úzkém molu, chce pevné nervy! Navíc jsem měla „štěstí“ na toho nejmíň ochotného převozníka, co tu máme, takže mi příliš nepomohl, a když jsem měla problém se sklopením stříšky kočáru při naloďování, tvářil se tak, že jsem měla obavu, aby kočár ve vzteku nehodil do Vltavy.

Další vzrůšo přišlo u nádraží, kde na perón vede asi dvacet schodů, které jsem si nedovedla představit, jak s kočárem překonám a tak jsem hledala nějaký bezbariérový přístup. Je tam, ale musí se celé nádraží obejít a než jsem to udělala, vlak mi samozřejmě ujel! A tak jsem čekala půl hodiny na další!

Pochůzky v centru jsem zvládla bez větších obtíží, jen ještě asi dvakrát jsem kvůli schodům musela hledat jinou alternativu. Naštěstí v obou případech ta druhá alternativa byla. Někdy vám totiž nezbude, než se zoufale usmívat na kolemjdoucí, dělat psí oči a doufat, že vám pomůžou kočár poponést.

Cestou zpět domů mě čekalo ještě jedno dobrodružství – nastoupila jsem do špatného vlaku. Stály totiž dva za sebou na jedné koleji a já k vlaku přibíhala na poslední chvíli, tak nebyl čas na přemýšlení. Naštěstí jsem si ale svou chybu uvědomila dřív, než se vlak rozjel a tak jsem zase vystoupila a půl hodinku počkala na další! Po téhle premiéře v městské dopravě jsem si říkala, že možná zvážím nákup nějakého nosítka na miminko. Třeba značku Manduca si moje kamarádka nemůže vynachválit.

Inu, ne všechny dny jsou jako vystřižené z reklamy, ale to, že tu popisuju vesměs ty dny, které právě ideální nejsou, si nevysvětlujte tak, že jich je více, než těch krásných. Tak to určitě není. Jen si myslím, že až můj příspěvek bude číst nějaká mamina, co taky zrovna nemá svůj den, bude ráda, že v tom není sama. A že mám doma jinak nádhernou holčičku a jsem díky ní šťastnou ženskou, vám snad dojde už jen při pohledu na úvodní fotografii.