Dělaj pohyby

Jenže ono to není tak úplně fajn. Bojím se o její záda a aby tato její aktivita negativně neovlivnila pozdější držení těla. Ani jedno naše dítě se nevyvíjelo podle lékařských tabulek – Tomášek dlel nerad na břiše a při lezení se kotil na stranu a jak víte, spíš jsem s ním ne-cvičila Vojtovku (při většině cviků se odrážel od mého břicha a byla jsem krátce těhotná) a vše dohnal přirozeně. Kačenka je prý zase zbytečně vývojově rychlá. Každopádně mám už dvě pohybující se děti, které obě uplatňují volní jednání. A co teď udělat, aby se mi děti hýbaly optimálně jedním a jen tím správným/bezpečným směrem?

Rozpohybovali jsme se všichni. Jdeme dopředu směrem k větší aktivitě, vstříc jaru, pohybu a novým impulsům. Stále častěji opouštíme naše doupě – na východní straně stále zazimované. Teprve jsem uklidila z parapetu jednoho zapomenutého okna celkem prorezlé chvojí s vánočními koulemi. 😀 Koule za oknem mi fakt nevadily, dokud se za ním nezačal zelenat šeřík, to UŽ dost nesedlo. Na ostatní už umytá okna jsme s Tomem nalepili krásně kýčovité velikonoční fólie, ale co bych pro dítě neudělala. Skrz křidélka kačen v našem zimně-jarně dekorovaném bytě Tomajs pozoruje popeláře a já jsem hned natěšená na chvilkově přítomné a budoucí teplo, slunce, pyl, co mě bude šimrat v nose, na písek-peeling, co se ho budu snažit vyklepat ze sandálů po každé návštěvě pískoviště a na sluneční brýle, které si Tomáš oblíbil už teď, že je chce i doma.

Mám velikonoční problém – nerozeznávám animované kačenky, husičky a kuřátka a všemu jsem při prohlížení zvířecích knížek a obdivování našich výstavních oken říkala „kačena“ (a jaký dělá zvuk), aniž bych tušila problém. Kačena a Kačenka! Jedna z nich je ale přeci Tomova sestra. Takže jsem vyrobila totálně zmatené dítě, které při prosbě: „Dáš Kačence prosím dudlík?“ běží ještě občas tázavě k oknu a nechápe, kam ten dudlík dát. Takže jsme přešaltovali na PIPI, ale zatím to drhne. Problémy s mluvením máme, dělám v tom zmatek.

Začali jsme chodit na batolecí cvičení – nijak pravidelně, ale občas se nám podaří jít. Celou zimu se Tomášek přizpůsoboval novorozené a později ještě stále dost křehké sestře, kolem které se vše točilo. Chtěla jsem, abychom se občas zatočily my dvě kolem něj. Zjistila jsem, že ho cvičení dost baví i že tam někdy dost, ale opravdu hodně zlobí. Ale cvičitelka je buď dobrá duše, anebo má soucit se mnou, když ví, co to všechno znamená – dostat se z našeho bytu do tělocvičny, že mi oponuje. Tomáš prý vůbec nezlobí, jenom má větší potřebu lézt po schodech na pódium než se účastnit rozcvičky. Stoj na značce, tedy sed na žíněnce s mámou za zády ho fakt nebere. A na děti, které to bere, někdy i ukazuje, že jsou pako. Když přežijeme rozcvičku (obvykle co nejdál od vzorných dvojic matka/otec-dítě), pak je to fajn. Pak cvičí, řádí, kooperuje, koordinuje své pohyby, tancuje a piští nadšením.

Ale zpět k naznačenému tématu – logistika. Cestu z bytu a zabalení věcí už mám natrénované. Pořád mě ale trochu stresuje nutnost stihnout dopravní spoj, protože pohodlně od nás se na místo dostanu jednou za půl hodiny a to je celkem značný rozptyl. Kojení neporučíte… Nejhorší je přijet do šatny, honem oloupat děti ze zimních vrstev, převléknout nás, vyndat korbu s Kačenkou z dvojkočáru a dostat se po strmých schodech do tělocvičny už s celkem těžkou korbou v podpaží a letícím synem, který mi tahá ruku druhou. (I když naposledy se objevil otec-gentleman a s dcerou mi pomohl – mimochodem, jeho děti se jmenují Tomáš a Kateřina, no náhoda!).

Pak nám začne 45 minut pohybu a úžasu. 45 minut si připadám jako výborná matka, která dělá pro své dítě báječnou věc a kochá se tím, jak syna organizované hýbání se baví a rozvíjí. Často si ale vybírá ty nejzábavnější způsoby jak něco zdolat a zásadně neproběhne celou opičí dráhu ale jen ty části, které ho zajímají. Vůbec mě to netrápí a když vidím ty vzorné plazící se a lezoucí holčičky jedním směrem pěkně krok za krokem, Tomáše v protisměru ohlídám, aby je v zápalu hry nezašlápl. Synova třičtvrtěhodinka je plná radosti, že se děje něco mimo každodenní stereotyp, že má kolem sebe větší děti než ségra, na které rád doráží. Tak zajímavé prolézačky nenajde na žádném hřišti a ani sestru takhle nezná, takhle znamená pasoucí koníčky na žíněnce s kamarádem Davídkem.

Moje vysoké mateřské sebevědomí začne strmě klesat při vypravování se zpět domů – tolik se snažím nezpotit se z toho všeho, ale někdy ne a ne. Tomášek obvykle nechce odejít a běhá po tělocvičně, co to dá. Hra na „papá, tak my s Kačenkou jdeme, musí papat, běhej si tu sám“ ještě funguje. Někdy se odchod ale obejde bez přesvědčovaček a domluv a malý vyčerpanec si v klidu v šatně zchroupe grahamový chlebíček, zatímco já kojím dceru, aby vydržela cestu domů bez hladu. Všechno se děje v takovém tom divném nasmrádlém odéru sportovní šatny, která dopoledne nepatří mase florbalistů, ale několika batolatům s matkami a otci. A když už jsme venku, chci ještě urvat nákup, abychom mohli jít odpoledne ven už klidně, bez dalších povinností a jenom si hrát.

Nicméně kromě potěchy syna mám ještě jednu motivaci chodit na cvičení – setkávání se spolucvičící kamarádkou Zuzkou, kolegyní tělocvikářkou z práce. Je na tom jako já – má jen o dva měsíce větší rozdíl mezi dětmi (16). A má to na háku. Po cvičení si třeba zajde s kamarádkou a svými miminy na oběd, má vždy růžové tváře a vůbec nevypadá, že by nedávno rodila. Nejeví jakékoliv známky stresu. Klobouk dolů! Funguje jako můj vzor hlavně co se týče superrychlého návratu její původní postavy. Mám v Zuzce oporu už tím, že je na tom stejně a že jsme shodně pozitivně naladěné a podezřele sebevědomé mámy. Takže v tom nejsem zdaleka sama.

Ale popojedem od cvičení ke každodenním pohybům. Možná by bylo zajímavé spočítat, kolik pohybů za den ty naše děti udělají. A Kačenka jakoby zkoušela všechny nervy v těle, skoro se mi zdá, že hejbá vším – i ušima… bokama, vlasama záááádama… Je to milé srandovní období – jak se důležitě soustředí, aby přendala předmět z ruky do ruky a zase zpátky. Tomáš pochopil, že už jí může dávat něco do dlaní a ona si to převezme a přemístí. Ale někdy nestíhá. Než jsem jednou připravila snídani, malá měla v košíku hlavičku obstavenou hračkami – hlavně auty, taky ale malou vařečkou, bačkůrkou, na břiše měla kreslící tabulku a takovou tu tužtičku na provázku držela pevně v ruce, ale nevěděla, co s ní. Ale k Tomově úžasu nic nenamalovala. No zajímavé předměty nacházím v jejích rukách vůbec. A jakou radost jí dělají moje dlouhé vlasy nebo visací náušnice, si asi dovedete představit. Syn pobral rozum a už se nesnaží mi protrhnout ušní lalůčky pár měsíců, ale už mám zase utrum.

A naposledy k pohybům – sama jich mám teď denně o něco méně. Kačenku už pohodlně nosím na ruce do kočárkárny a Tomáš celkem obstojně sám (nebo ještě za jednu ruku) sejde schody dolů i nahoru. A ještě se tváří, že mi pomáhá strky při zdrncávání kočáru.

Tak se nějak příjemně jarně rozpohybujme

Zdraví právě nepohyblivě posazená Kateřina