Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz
Mám pocit, že něco takového jsem vám už psal a není to ani tak dávno, co? Nevím, co se to děje, že vždycky, když se dáme konečně do kupy a všechno funguje, jak má, tak se to zase celý nějak pokazí a jsme tam, kde jsme byli. Brácha je v pohodě, zdravej jako řípa, energie na rozdávání. Já mám nudli u nosu a v noci mě budí kašel. Dneska nad ránem jsem kvůli tomu přišel za mámou do postele v půl pátý a už mi vůbec nešlo usnout. Táta dokonce odjel do práce dřív. Usnout už by se mu nepovedlo a koukat do stropu prý nechtěl. A máma? Ta vypadá jako sůva už od minulého pondělí, plouží se jako mátoha, kapesník prakticky neodkládá a troubí do něj téměř nonstop.
No je tohle nějaká spravedlnost? Konečně léto, až to asi leckoho i mrzí, a my tvrdneme zavření doma. Párkrát odvezl Honzíka do školky táta, ale když mu to nevychází s prací, zůstává s námi brácha doma. A ven jít nejde, na tom ostrém slunci se mámě točí hlava a je jí pak ještě hůř (a mně vlastně taky). A to jsme přitom měli v neděli odjet na Vysočinu za tetami a užívat si až do středy se spoustou kamarádů. Už loni to byla moc bezva akce. Ale mám takový pocit, že i minule jsme tam s mámou měli rýmu. No, tak letos jsme pro jistotu ani neodjeli.
Rýma mě štve i proto, že u babičky a dědy je konečně v provozu bazén. Dřív tam byl jen takový ten velký nafukovací, do kterého se pohodlně vejde i dospělák, jenže ten prokousla Brita a bylo potřeba vymyslet něco jiného. No a babička s dědou to vzali trochu víc „z gruntu“ a rozhodli se vybudovat pevný bazén, co se na zimu jen upustí, ale jinak zůstává stát na zahradě. Od jara všichni čekáme na počasí, aby se dal bazén napustit a vyzkoušet. Všichni už v něm byli, jen my pořád ještě nic. A jestli to s námi bude takhle vypadat i dál, tak nám to už do prázdnin asi nevyjde.
Jo, a být pořád doma je pěkná nuda. Máma posledních pár dnů i přes to nachlazení pracuje, sedí většinu dne u počítače a nemůže si s námi hrát. V herničce jsme zase rozházeli všechny hračky na zem, vysypali krabice s kolejemi, kostkami i legem, jenže to teď nemá kdo uklidit a nedá se tam hrát. Tak si nosíme hračky do obýváku, což zas mámě vadí a posílá nás s tím zpátky. Obývák prý není herna. Přitom to každý večer před spaním (když nám to teda někdo důrazně připomene) hodíme zas do herny, tak v čem je jako problém? Taky vás jako děti nutili uklízet hračky?
Co na tom lidi vlastně mají? Ono není jedno, jestli je auto zaparkovaný v poličce nebo uprostřed pokoje? Nebo jestli jsou pastelky v kalíšku na stole a nebo leží pod ním? Až je budu potřebovat, tak si je tam najdu, ne? Přijde mi, že z toho máma dělá děsnou vědu. A přitom já uklízím a pomáhám tak rád! Třeba dávat prádlo do pračky nebo vyndávat umytý nádobí z myčky, to jsou vyloženě moje oblíbený činnosti. V kuchyni to mám zmáknutý, vím, kam patří příbory, kam vařečky, krájecí prkénka, hrnce a pokličky, a sám je dávám na místo. Na talíře a hrnečky nedosáhnu, tak je podávám mámě a do skříněk je uklízí ona. Jsme vyloženě sehraný tým. Vlastně je to celkem prima, když mají věci svoje místo. Člověk jde na jisto a nemusí přemýšlet, kde by to tak asi mohlo být, ani hledat pod gaučem chybějící dílek do skládačky. Možná se nad tou hernou ještě zamyslím a zkusím se s mámou domluvit, aby nám to tam pomohla uspořádat.
Čtěte také:
- Děti a slunění aneb Aby léto nebolelo
- 9 vět, které byste svým dětem neměli nikdy říkat
- Každá rodina potřebuje své rituály
Jak to vidí máma
To déjà vu není v nadpisu náhodou. Zažívám tento pocit v poslední době snad na každém kroku. I když toho, vzhledem k tomu nachlazení, pravda, zase tolik nenachodím.
O rýmě a o tom, jak nás to všechny prudí, už myslím Filípek řekl dost. V souvislosti s nerealizovaným výletem, na který jsem tentokráte chtěla s sebou vzít i Honzíka, mi vytanuly vzpomínky na minulý rok. Tehdy jsem jela jen s Filípkem, Honzík byl poprvé na pár dní u babičky a dědy úplně sám, zatímco Martina jsme nechali v Praze vstřebávat druhou dávku chemoterapie. A pak i třetí, aniž bychom se mezitím viděli, protože jsem si z výletu dovezla tak brutální rýmu, že jsme nakonec všichni tři zůstali u babičky a dědy ještě další tři týdny. Když nás děda po těch několika týdnech odloučení dovezl zpátky domů, skoro jsem Martina nepoznávala. Během pár týdnů vizuálně zestárl o několik let, byl unavený a měl toho očividně plné kecky (ostatně já taky). Tohle déjà vu už doufám nikdy nezažijeme.
Jiné, o poznání milejší déjà vu, zažívám díky svým dvěma skvělým kamarádkám a jejich dětem. Lucka má roční dvojčata, a tak už měla možnost využít hodně oblečení i dalších potřeb po našich raubířích. Před pár dny (v časovém okénku, kdy jsme byli všichni fit) jsme spolu strávili ve formátu 2 + 4 velmi příjemné prosluněné odpoledne. A hned pár dní na to jsme i s Martinem vezli Lucce nějaké další potřeby a oblečení, které může pro své děti využít. Zpátky jsem si výměnou přivezla vrácené nejmenší velikosti. Když jsme je s Luckou společně přebíraly, nemohly jsem už ani jedna uvěřit, že naše děti byly někdy tak maličké. I ta roční dvojčata už urazila takový kus cesty, co teprve naši kluci!
Přehrabování miminkovského oblečení si ovšem užívám i nadále – díky druhé kamarádce Míše, která čeká své první miminko koncem léta. Postupně jí tedy předávám první velikosti oblečků a nabyté mateřské zkušenosti. Kromě oblečení se loučím i s dalšími věcmi po dětech. Po více než roce zahálení v garáži došlo na kočárek. Prošel kompletní kontrolou technické způsobilosti, sporťák jsem přestavěla zpátky na hlubokou korbičku, vnitřně jsem se s ním rozloučila a nabídla ho kamarádce. Míša si po prohlídce vzala krátký čas na rozmyšlenou, ale hned druhý den mi psala, že se jim kočárek líbí a berou ho. A tak se s ním vlastně ještě tak úplně loučit nemusím, pravidelně ho uvidím s novým vzácným nákladem. Blížící se příchod Míšina miminka mě taky inspiroval k projektu „Velká postel II“. Začátkem léta nás tedy čeká přesun Filípka do velké samostatné postele, abychom mohli postýlku i s matrací, peřinkou a textilními mantinely poslat dál. Další velké déjà vu před námi!
Užívejte si tropických dnů třeba z pohodlí bazén(k)u!
Jarka
