Dechová příprava na porod

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Od soboty až do středy jsme pořád jenom šplhali po pískovcových skalách. Krásné na tom bylo, že Martínek, když šel se mnou za ruku do kopce, tak napodoboval nejen moje pohyby, tedy houpavou chůzi v předklonu, ale i funění! Tomu prostě nejde se nesmát! Je prostě od něho kouzelné, že s mami drží partu! 🙂

První den jsme vyšli na vyhlídku u Máchova jezera. Byla jsem vyřízená, ale to jsem netušila, že to je jenom takové vyklusání a příprava na dovolenou kamzíků. Druhý den, v neděli, jsme začali v Okenském kostele. Atmosféra byla úžasná! Zrovna probíhaly křtiny, kostel se otřásal v základech pod dusotem malých dětí! Takovou převahu mladých rodin jsem už dlouho nezažila! Brzy jsem ale pochopila. Jejich kněz je velice příjemný a abyste si ho dokázali živě představit, tak si vzpomeňte na postavu Anděla z pohádky Hrátky s čertem, jak tam ten Anděl poletuje s lilií, mluví něžným hlasem, na rtech má stále úsměv a k dokonalosti mu chybí už jen blond kudrlinky. Tento anděl měl v kostele po svém boku pomocníka, kaplana, který byl vzhledově naprostým opakem tohoto neposkvrněného muže. Teď si představte Jeana Reno. 🙂

Duchovně povzneseni a obnoveni jsme dorazili do Bezdězu. Ten jsme si s manželem okamžitě přejmenovali na S-DĚS. Přijedete do vesnice, vrhne se na vás parkovací ježibába a ježidědek, a jako supi hlídají, abyste náhodou nezaparkovali jinde než mimo vyhrazené parkoviště a abyste je tak náhodou neoloupili o padesátikorunu. Pro mou, řekněme, méně klidnější povahu, náročnější na kvalitu služeb poskytovanou spotřebitelům, už toto „přátelské“ uvítaní vzbuzuje pocit, že chcete okamžitě odejít. Ale to, že tohle chování nenechalo klidným ani mého bezmezně klidného manžela, mě překvapilo. Sám „vtipkoval“ o tom, že bychom mohli najít jejich perníkovou chaloupku a otrhat jim perníček.

Zhrzeni uvítacím výborem jsme obešli Velký i Malý Bezděz, což byly asi 4 kilometry, ale i to bylo málo, abychom vydýchali parkovací lapálie. Pak jsem s jazykem na vestě „vyběhla“ asi tisíc schodů na Bezděz, včetně vyhlídkové věže. Po cestě nahoru jsem si vyposlechla spousty povzbudivých komentářů, že už to máme jenom kousek… asi jako že můžu ubrat na té páře lokomotivy, kterou jsem upouštěla. Byli taky takoví, především ženy, kteří si zakrývali oči a říkali, že tohle teda nechcou vidět. Anebo jsem taky slyšela: „Ne, že bych vás chtěl podcenit, ale fakt jsem si myslel, že to nedáte!“

Pak jsem zase těch tisíc schodů šla i dolů. To jsem teda lezla spíš po čtyřech, protože schody jsou v místech tak ohlazené, že se po krajích držíte otrhaných trsů trávy a vybíráte si strom, na kterém byste kdyžtak chtěli přistát, kdyby vám podklouzla noha.

Dalším vtipem Sděsu jsou jeho stravovací zařízení. Vydali jsme se do příjemně vypadající restaurace s, pro nás, lichotivým názvem „Pod lipami“. (V ulici Pod Lipami totiž bydlíme.) Už zdaleka vás toto zařízení bude lákat příjemným posezením s výhledem na Sděs a muškáty v truhlících vydlabaných z kmenů stromů. To by tak asi bylo vše. Tedy ano, obsluha je stejně příjemná jako byly rozkvetlé muškáty, tak alespoň něco. Ale! Restaurace nabízí několik hotovek. V jejich případě „hotovka“ znamená, že vám ji asi 40 minut připravují, pak vám přinesou za 100 Kč něco, co i školní kuchyně zvládá připravit estetičtěji, chutněji, prostě mnohem lépe.

Jestli se vám náhodou v této restauraci zachce na WC, tak je to unikátní zážitek pro arachnofobiky! WC se nachází ve sklepě a myslím, že tam neuklízeli od doby postavení samotného domku. Stoleté pavučiny a století pavouci! Kdybychom bývali do Bezdězu přijeli autobusem, na oběd si dali chleba s paštikou a využili přírodního WC, pak bychom další návštěvu asi ještě zvážili, ale takhle toto turistické místo necháme pro jiné návštěvníky a my asi do smrti budeme šířit zážitky o Sděsu s děsem!

V pondělí jsme zamířili do Pekla, prohlídli si krásné pískovcové skály a vyšlapali opět asi 100 schodů tam i zpět. Další část dne jsme strávili v České Lípě… kde na mé dotazy kamarádům ohledně rodinného vyžití v Lípě se mi stále dostávalo: NIC! Pro mou povahu nevěřícího Tomáše jsme tam museli zajet a opravdu NIC! Českou Lípu prostě objeďte!

Další dny byly pohodovější, protože mě z ustavičného celodenního chození pnulo břicho, zvolnili jsme. Dopoledne strávili mí muži společně pozorováním vlaků. Martínek se naučil dokonce i „vlak“ říct. Já jsem se vyvalila na pláži a dýchala čerstvý vzduch. Odpoledne jsme navštívili Zahrádky – velice pěkná vesnice, s krásnými procházkami a do Pekla jsme vešli z opačné strany. Moc hezké.

Ve středu jsem se už neskonale těšila domů… čím starší, tím raději se vracím do svého hnízdečka. Samozřejmě jsme zvládli opět asi 150 schodů nahoru k Pokličkám a dolů, opět si ze mě protijdoucí utahovali, ale to už jsem měla zásobník odpovědí přichystaný… k tomu zase nějaké 4 kilometry chůze nádhernou roklí. A domůůůůůůů! Věřím, že se mi objem plic zdvojnásobil a že to snad nepřebijí výfukové plyny velkoměsta a vydrží mi to až do porodu! 🙂

Tereza právě prožívá 34. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?