Dark Passenger

Dexter si svého „temného pasažéra“ nosí všude s sebou. Je jeho nedílnou součástí. Pojmenoval si tak své nutkání, své potřeby, kterých se neumí zbavit. Naopak u mě je oním „temným pasažérem“ Dexter samotný. Také si ho nosím všude s sebou a taktéž je mou nedílnou součástí, které se ne a ne zbavit. : -)

STŘEDA

Napadá mě ona myšlenka dnešního nadpisu. Od půlnoci mě pronásledují poslíčci po dvou minutách. Intenzita rozhodně není zanedbatelná. Chvílemi jsem sama na vážkách. Napadá mě: „Dnešní noc je onou nocí…“ : -) (opět ze seriálu). Po půl hodině však začínají nabírat na nepravidelnosti.

Nepravidelné a celkem bolestivé kontrakce. Bezva. Proč si to neužít, že? Když už to bolí, mělo by to alespoň k něčemu být! (stěžuji si Jirkovi)

ČTVRTEK

Postupně se mi po čtyřech hodinách podařilo poslíčky udolat a zaspat je. Tudíž dneska normální vstávačka jako jakýkoli jiný den. Cítím se však podivně bolestivě. Vůbec celé tělo mám den ode dne víc a víc rozbolavěné. Ale tohle dloubání a píchání kdykoli se posadím… No nic, prostě nerodíme. Ale rádi bychom. Co ty na to Dexi? Nic. Dneska na to neříká absolutně nic.

Taťka si ze mě dělá srandu otázkou: „To jako vážně hodláš vydržet až do termínu?“ No jo, jasně. Náramně se mi tenhle stav zamlouvá, takže si to klíďo střihnu ještě dalších šestnáct dní. Co mám jako asi dělat můžeš mi říct? Můžete mi někdo říct? Je mi špatně, cítím v kostech, že se to chystá, jenže neznám dne ani hodiny.

PÁTEK

Dnes mě napadá napsat tento článek opravdu jako deníček. Třeba se najednou fakt rozrodím a budu pak plná úplně jiných pocitů a to jak nechutně se už teď cítím, nebudu schopná správně vyjádřit.

Dnes jsem extrémně unavená. Jirka má celý den lítání. Takže já musím nějak zvládnout děti. Což o to, oni si hrají. Ale mít nervy na Alexe a jeho nikdy nekončící dokola se opakující slova, která si právě pro tu danou chvíli vybere, tak to už je pro mě nedosažitelné Maximum. Tím, že moc po našem mluvit neumí a opakovat vzdorovitě nechce, má tak slabou slovní zásobu ve chvíli, kdy potřebuje něco říct. Tudíž jste pod nekončícím náletem dvou až tří slov dokola se opakujících co každých deset vteřin. A to je pro mě dneska už opravdu na „bedýnku“.

Náladu mám špatnou. Cítím se nemožně a neschopně. Vše mě štve a nejvíc můj stav. Vynakládám veškerou námahu na to, abych to nepřenesla na kluky.

Jsou tři odpoledne. Všude je neskutečný binec. Vše je rozházené. Tak jdeme poklidit a potom svačit. Taťka dnes nemá čas být s námi doma a já se na ven necítím. Tak to výjimečně budou muset broučci přežít doma.

Dožila jsem se večera. Ani dnes v noci se však nic nechystá, a tak se probouzím do sobotního rána.

SOBOTA

Únava a jen únava. Kdyby to tak šlo a mohla bych si na celý den prostě jen lehnout pod peřinu. Tak by se mi na ten svět koukalo nejlíp. Bohužel, táta kvapí do práce, takže je to na mně. Ve chvíli kdy dovařím oběd, nedokážu si představit, že někdy bude večer.

Huráááá, je to tu. Večer nastal. Během dnes začal Alex teplotami a kašlíkem. No prima, to se v tom zas budeme plácat všichni. Třeba se aspoň tou nemocí rozrodím 🙂

NEDĚLE

Další ráno pohromadě. No fuj. Táta si vyspává, zatímco já se tu potýkám s již celkem slušně kašlajícím Alexem a protivným Maxem. Znamení, že tátovi už taky něco je a ani Maxovi se to nevyhne. Zbývám už jen já.

Alexínu v noci trápí naše stará známá laryngitida. Maxíkovi zatím nic viditelného není. Upřímně si neumím představit horší scénář, než jít rodit a doma nechat tři nemocný chlapy sami sobě napospas. Tak se nám to nějak komplikuje. Jenže já už chci Dexíka chovat a ne se s ním pořád jen kutálet…

PONDĚLÍ

A tak jsem k dnešnímu ránu nucená konstatovat, že to vypadá, že dokončíme u náš třicátý devátý týden v celku.

Přeji Vám, abyste už měli svá vytoužená miminka v náručí na pomazlení, protože nic hezčího není.

Tak snad příště UŽ… Pavlína