Další milník na obzoru!

Takže: na jaře dostal Honzík jízdní kolo. Moc si ho přál už k Vánocům, tak se s ním naši domluvili a společně kolo vybrali a koupili na jaře. Bráchovo nadšení vydrželo asi půl hodiny, než zjistil, že musí sám šlapat, že se to i s postranními kolečky naklápí na jednu nebo na druhou stranu a že ho nikdo nebude tlačit do kopce. Pak se naštval, a že na kole teda jezdit nechce. Bylo vidět, že je to mámě trochu líto, asi se těšila, že si Honzík skrze kolo najde aspoň trošku cestu ke sportu. Jenže on se zasekl, že ne.

Máma s tátou to nechali být a kolo mu nenutili. Já jsem si dál vesele jezdil na odrážedle, Honzík projevil zájem o koloběžku, tak lehce zvolna opatrně zkoušel kolobrndu a jinak při každé příležitosti proháněl u babičky a dědy čtyřkolku. V září mu bylo pět a máma opět vytáhla téma kolo. Honzík o něm ale stále nechtěl ani slyšet.

Vsuvka – angličtina

Když mi byl necelý rok, začal Honzík chodit do školky. Moc se mu tam hned od začátku líbilo a vypadalo to, že zvládne i nějaký kroužek. Na angličtinu byl ještě moc malý, tak ho máma přihlásila na jógu. Zdálo se jí to jako docela dobrý nápad, aby Honzík přičichl k nějakému klidnému sportování, u kterého se nepoměřuje výkon (Honzík špatně nese, když není první) a u kterého by si zároveň rozvíjel rovnováhu, naučil se pracovat s tělem a tak – znáte to, takové ty prospěšné věci, co si lidi spojují s cvičením. Jóga ale Honzíka neoslovila a po pár lekcích a po dohodě s paní učitelkou přestal chodit, že je na kroužek přece jenom ještě malý a bude mít možnost zkusit to třeba příští rok. Jenže ani za rok nechtěl chodit na nic, co školka nabízela – jógu, keramiku, flétnu, tanečky, angličtinu… Nic. Hlavně žádný kroužek.

Letos už se to ale mámě moc nezdálo, Honzíkovi zbývají dva roky ve školce a doteď jezdil jenom na plavání k Móně. Přihlásila ho tedy na angličtinu, oznámila mu, kdy bude první lekce, a čekala, co bude. Upřímně, já taky. Když někdo bráchu do něčeho nutí, většinou se šprajcne a konec. Máma se mu to snažila vysvětlit a nakonec se domluvili, že zkusí tu jednu první lekci a pak se uvidí. Byl jsem napnutej jako kšandy. Přišel čtvrtek a s ním i první angličtina s Lenkou!

Když jsme pro Honzíka přijeli do po angličtině, řičel nadšením, že to bylo skvělý a sranda a já nevím co ještě. Hned nám vyprávěl, co všechno dělali, co říkali a hlavně, že se mu to moc líbilo. Neskrýval svou nelibost, že další lekce bude až za týden. Museli jsme se tomu s mámou smát. Podobně to měl se sáňkováním, odrážedlem, skákáním na trampolíně… Teď je z angličtiny nadšený, pořád se mámy ptá, jak se anglicky řekne to nebo ono, hraje si na to, že jako něco říká anglicky a tak. Konec vsuvky.

Zpátky na stromy… tedy na kolo

Po fenomenálním úspěchu s angličtinou mámu napadlo, že se Honzíka nebude ptát, ale prostě mu to kolo dá tak trochu příkazem. A naverbovala do toho i tátu. Jak bylo tuhle o víkendu tak pěkně, šli jsme odpoledne ven. Já jsem se těšil na odrážedlo a Honzíkovi máma vysvětlila, že by mohl to kolo jenom zkusit, samozřejmě stále s kolečky, a uvidí. Jako s tou angličtinou. Táta mu před garáží připomněl, jak fungují ta kolečka, jak moc se to naklání a jak má dát nohy na pedály a zkusit šlapat. A Honzík sednul na kolo, šlápnul a jel.

Proti ostatním stejně starým dětem velmi pomalu a opatrně, ale jel. Měli jsme všichni radost s ním. Od té doby chodíme na kolo skoro každý den aspoň na chvilku a Honzík pilně trénuje. Dokonce říkali s mámou něco o Sokole, protože Honzík přišel s tím, že prý potřebuje posilovat svaly, aby mu to ježdění šlo líp. Náš Honzík chce dobrovolně sportovat a trénovat něco, o čem ví, že mu to moc nejde. Nepřestává mě překvapovat ten můj velkej brácha, fakt!

Tak se mějte krásně a těším se příště 😉

Váš Filípek

Čtěte také:

• 9 vět, které byste svým dětem neměli nikdy říkat
• Jak si nevychovat počítačového maniaka. Příručka pro rodiče
• Jak pro dítě vybrat správný sportovní kroužek

Jak to vidí máma

Dneska to bude oblíbené rodičovské téma – o srovnávání. Zejména rodiče více dětí asi dobře vědí, o čem mluvím. Píše se o tom ve všech příručkách o výchově, nejspíš vám to říkají i babičky a tetičky z třetího kolena a určitě o tom najdete hodně článků na internetu. Děláme to všichni, i když víme, že se to nemá. Porovnáváme svoje děti. Navzájem nebo s cizími. Nemůžeme si prostě pomoct. Kdo z vás to nikdy nedělá, ať zvedne ruku.

Mnohokrát jsem si říkala, že já tedy svoje děti rozhodně srovnávat nebudu! Každé dítě je přeci jedinečné, nechci klony, nechci šedý průměr a cpát je do nějakých škatulek a tabulek. Chachá! Začne to už v porodnici, když vám ten uzlíček v prvních minutách zváží, a vám hned naskočí v hlavě: „Ty jo, nějakej velkej, Honzík byl o půl kila lehčí!“ A už v tom jedete. Všímáte si toho, jestli pije méně nebo více než starší sourozenec nebo kamarádčina stejně stará dcerka, řešíte, kdy začne pást koníky, otáčet se, lézt, chodit, mluvit, jíst příborem, poznávat barvy, ptát se na vesmír, jezdit na kole…

Jasně, není od věci sem tam pro přehled nakouknut do tabulek nebo do svých poznámek a ověřit si, že dítko plus minus odpovídá tomu, co už jste si jednou (nebo třeba i víckrát) prožila, takže vás to uklidní, že je všechno v pořádku. Nebo taky neuklidní a pak vám to začne hlodat v hlavě. Co je ještě „přípustná odchylka“ od jakési normy a co už je jaksi moc (nebo naopak málo) a mělo by se to asi začít řešit. (S kým? Jak?) Taky jsme si touhle fází prošli a v něčem asi stále ještě procházíme a procházet budeme. Paradoxně ale ne u mladšího syna.

To spíš Honzík se v některých oblastech projevuje jako výrazně napřed, než by odpovídalo jeho věku, a v jiných zase jako výrazně pozadu, než by vzhledem ke svému věku měl. Ostatně, už jsem tu o tom několikrát psala. Myslím si o sobě, že většinou už dokážu být nad věcí, nenechám se rozhodit a jsem srovnaná s tím, že to Honzík má občas trochu jinak. Ale pak přijdou dny, kdy mám hodně pochybností – ne o něm, ale o sobě. Jestli to rodičovství dělám tak, jak je pro něj nejlepší, jestli ho v něčem zbytečně nebrzdím, nebo naopak nepřetěžuju.

Téma kroužků je jednou z těch oblastí, kde jsem nějakou dobu tápala a kde občas červíček hlodá i teď. Trochu si vyčítám, že jsem ho před dvěma lety s tou jógou asi zbytečně zatížila a nechtěně mu vytvořila blok vůči všem kroužkům ve školce (s plaváním, které bylo už před školkou, žádný problém nikdy neměl). Na druhou stranu si říkám, že nebýt této zkušenosti, možná bych ho do něčeho tlačila loni a třeba by to bylo ještě horší.

Zkušenosti třeba s tím sáňkováním či nejčerstvěji s angličtinou a jízdou na kole, nakonec ukazují, že – pokud Honzíkovi vysvětlím, proč bych chtěla, aby něco zkusil, a ujistím ho, že po vyzkoušení se může sám rozhodnout, zda chce pokračovat dál nebo ne – tato jemná forma „nátlaku“ mu může pomoci překonat prvotní strach a nedůvěru a Honzík nás pak všechny překvapí zapálením a nadšením pro věc. Jinými slovy – mám z té angličtiny a kola fakt velkou radost! Snad nám bude ještě nějakou dobu přát počasí. A kdoví, třeba do zimy stihneme odmontovat ta podpůrná kolečka! 😉

Krásný teplý a prosluněný říjen!

Jarka