Čtyřměsíční spo-kojenec

Kojení vnímám jako naprosto nepochybnou a přirozenou věc vyvěrající jistě z pudové potřeby nasytit své dítě. Kdykoliv a kdekoliv potřebuje. Pořád je uvařeno a vždycky mám krmi s sebou. Nezúčastňuji se žádných diskusí o kojení na veřejnosti, zda je to „normální“, anebo „nevkusné“. Nikdy jsem nekrmila ani jedno dítě v nákupním centru ani na zastávce MHD, jak to občas vidím a kroutím trošku hlavou – ne, že by mě to pobuřovalo, ale spíš je mi líto dítěte, které nemá klid, když mu klem hlavy celkem dost hlučně přejíždějí tramvaje nebo poslouchá hlučná hlášení o nefungujícím eskalátoru. Venku jsem mockrát nekojila (Tom je narozený v září a brzy bylo zima a teď začíná být teprve teplo na kojení na lavičce), ale když, tak nebyl problém najít nějaké klidné místo, kde bychom se spolu mohli s miminkem na sebe v poklidu naladit. A to je pro mě jediné důležité – kojit v tichu a klidu – pokud kolem mě zrovna neprojíždí rok a půl staré batole na motorce a neřičí. Kačenka si naštěstí zvykla a je mnohem tolerantnější na prostředí, než byl její brácha.

Nestanovovala jsem si, jak dlouho budu kojit, kde všude a kde nikdy, nijak zvlášť kojení neřeším a možná je to hlavní důvod tentokrát úspěchu. U Tomáška to s laktací nebylo zvlášť valné, i když vzhledem k situaci bych spokojená být mohla. Porod byl těžký a stresový a jak víte, skončil císařem. Pro kojení není operativní porod zrovna velkou výhodou, ale zpočátku šlo vlastně výborně. Na mého laktačního rekordmana (jistěže byl dobrej, když vysosal 160 ml 3. den po porodu, ale nebyla jsem rekordmanka taky trochu i já?!) se přišel podívat pediatr, jestli nelže porodnická váha. Šestinedělí bylo na mléko víc než bohaté a odsávala jsem přebytky zpanikařená katastrofickými scénáři, které jsem si dostala do hlavy čtením diskusních fór. Dneska vím, že to byl nejhloupější způsob, jak si krátit únavné chvíle přenášení. Hned jsem se viděla s horečkou, zánětem, s hladovým dítětem-ječounem, jehož nebudu schopna nakrmit. Jak mateřsky selžu. Proseděla jsem snad hodiny na gauči, odsávala mléko a místo televize si pouštěla košík s Tomem. Nejoblíbenější kanál byl spící Tomášek, pak taky Tomášek pitvořící se.

A můj vědátorský přístup přinesl pár plodů:

• Každý večer jsem měla připravenou lahvičku mléka, kterou jako odměnu obdržel Tomajs za poctivé celodenní sání. Věděla jsem, kolik vypil, a že to bylo dost. Prodloužil se nám oběma spánek o 1,5 hodiny do dalšího kojení. Dramatické scénáře, jak bude miminko odmítat prs, když dostane do pusinky latex nebo silikon s mlékem a bude mít véču bez práce, jsem si nepřipouštěla. A nenaplnily se. Nevnímala jsem jako mateřské selhání dávat dítěti krmi z lahve, naopak jsem byla ráda, že mám večer připravenou dávku silnějšího mléka nasbíraného přes den, než bych měla večer.
• Uvolnily se mi ruce a nepanikařila jsem, kdybych potřebovala náhle odejít, kdyby se mi udělalo špatně, kdyby se Bechtěrev ozval a já musela polknout lék… Vždycky jsem měla mléko v lednici a v mrazáku.
• Nemám odpor k odsávání, přijde mi to docela vtipné, dobře to znám. Nepřipadám si jako kráva ani jako koza, jak jsem měla možnost číst si o pocitech ostatních matek.
  Díky odsávání jsem perfektně napozorovala veškeré mimické pokusy syna, dodnes si pamatuju každičký detail jeho tváře i její vývoj od žlutého novorozence po růžolící batole. A dnes pozoruji Kačenku úplně stejně. Teď si do hlavy kóduji její srandovní pokusy vyfouknutím z pusy odstřelit dudlík co nejdál a pak se ho rukama poslepu pokusit najít nebo si ho podat nohama.
• Díky odsávání mám mateřské mléko do večerní kaše pro Tomáška.

Ale odsávání taky přineslo pár zádrhelů:

• Přišlo mi samozřejmé popocházet po bytě s odhaleným ňadrem. Manželovo upozorňování: „Ukliď si prso.“ jsem vždycky oceňovala, jenže vždycky doma nebyl. Když jsem takhle odhalená otevřela pošťačce, zjistila jsem, že jediný, kdo se usmívá od ucha k uchu, jsem já. Beze slov jsem zabouchla v šoku dveře a pak jsme se odstěhovali. Naštěstí.
• Nebavilo mě vyvařování všech propriet – lahviček, víček, rozebírání odsávačky, aby se mi vešla do vyvářeče.

Jak vidíte, zádrhelů je méně než plodů. Nic děsného na odsávání nevidím.

Kojení syna skončilo početím dcery. Ještě něco málo přes měsíc jsem zvládla dokojit, doklepat na den přesně na Tomášovy půlročniny. Pak už ani kapička.

Laktace po porodu Kačenky (a na tomto porodu nebylo přirozeného vůbec nic) nastartovala skvěle. Je to pro mě důkaz, že jde o otázku naladění se na sebe, otázku hormonální a pudovou. Kačenka byla přiložená k prsu až pár hodin po porodu, když jsem se probudila na JIP. A jedeme dál. Vůbec se s krmením holčičky nemažu tak jako u prvního dítěte. Nijak zvlášť neřeším ani stravu – nejím čerstvé pečivo, nepiji alkohol, nejím květák, brokolici, cibuli, pálivá jídla a nedávám si do čaje citrón. Proti synovi si umím užít noční kojení, na které jsem vzpomínala vlastně jen jako na nutnost, kdy mi padala hlava únavou a úplně vždycky bych raději spala, než krmila. Teď si ho užívám, protože je vlastně jediné ryze klidné, takové, jaké by mělo být. Rok a půl staré dítě neudržíte v takovém klidu, jak by bylo třeba. A moje čtyřměsíční Kateřinka je, řekla bych tak nějak spokojenější, než byl Tom. Mléko je silnější, malá přibírá lépe a umím asi víc vnímat její spokojený výraz po každém jídle. Dojí, zrůžoví, usměje se. A já mám skvělý pocit z naplněné mateřské role. Spokojené jsme obě!

Taky jsem četla dost o tom, jak by se během kojení neměly používat lahvičky a dudlíky, že je lépe jen… tak to těžce neřeším. Tomášek byl dudlíčkář, Kačenka by bývala nebyla, jenže chrochtala. Chrochtala a chrčela dávno po šestinedělí, až jsme byli pro jistotu vysláni na ORL. A nepřišlo se na nic jiného, než že má dlouhé měkké patro a je třeba posílit jeden sval – jak jinak než dudlíky. Děsivě velikými a děsivě latexovými. Dát Kátě do pusy ortodontický dudlík odpovídající jejímu věku, to je jako dát jí do pusy zrnko máku. Takže ten vyfouknutím letí hodně daleko a už ho ani nehledám.

Nebojte se kojení ani nekojení a buďte hlavně spo-kojené
Kateřina