Čtvrtek

Nejdříve bych asi shrnula svůj stav. Ten je stoprocentně těhotenský. Oproti předchozím zkušenostem teď doslova trpím se zády. Začalo to bolestí v bedrech a nyní se bolest po pár týdnech usadila v pánevní oblasti a po chvilce stání nebo chůze střílí do pravé hýždě. Je to moooc fajn. Na to, že před sebou mám potenciální tři měsíce a hlavní zatížení můj pohybový aparát teprve čeká, je to docela prekérka. K tomu se samozřejmě přidávají občasné bolesti kyčlí, motání hlavy, únava. Nejotravnější ze všeho, a dámy mi dají za pravdu, je to nekonečné chození na záchod. Mě to tedy trápí především večer, když už můžu v klidu ležet a sledovat seriál. Přítel už to nekomentuje a jen mu lehce cukají koutky. Jenže co se dá dělat. Přece se nepočůrám že.

Také u sebe už potřetí pozoruji něco, co jsem již v těhu s Maxem nazvala ,,těhotenská demence“. Občas se mi totiž stává, že chci něco říct, ale za nic na světě mi ten výraz nemůže přijít na jazyk. Občas jako kdyby mi to slůvko někdo vymazal v paměti. A někdy mívám opravdu dlouhé vedení a trvá mi než pochopím, co mi partner už asi podesáté vypravuje. I když nejsem si úplně jistá, že je to vždy jen mnou. : -)

Dětičky jsou všechny akční. Některé až moc. Vezmeme to chronologicky od nejmenšího. Dexík, ten se má asi ze všech zatím nejlépe. Dává o sobě pravidelně znát a podle míry soudím, že je vše v největším pořádku a tak to má být. Přeci jen to se mnou nemá lehké když máma pořád někde pobíhá a leze a on chudák nadskakuje.

Maxík je zlobidlo týdne. Sice je to můj obrovský šikula, týden od týdne dělá nějaké pokroky, ale ten jeho řev. Už si s přehledem stoupne, když se má po čem vysápat nahoru nebo čeho se chytit. Jako vždy ho nová dovednost moc a moc baví a tak to neustále opakuje dokola. Stoupnout a bác na zadeček, stoupnout a bác. Je to prý legranda. O to menší zábava už je jeho neustávající ryk. Ten mě stíhá, jakmile zbystří, že odcházím s místnosti, když se nudí nebo vzteká a vůbec cokoli se mu zamane. Je to zrátka pusinka. A to jsme říkali, že Alex byl uřvané mimi. Ne, ne.

Poradna u paní doktorky proběhla v pořádku a Maxík už si v čekárně hrál na zemi s hračkami jako velký kluk.
I nadále ho baví dělat „paci, paci“, „ne ne ne“ a přidali jsme k tomu i ,,táááákhle je velikeeej“. Občas udělá i ,,pá, pá“. Alexka tenkát tohle moc nebavilo.

On vůbec není dítko typu „cvičená opička“. Na povel neudělá nic ani dnes. Musí sám chtít a já si bolestně uvědomuji, že to má po mně. Nikdy jsem se nedala do ničeho tlačit. V takovém případě jsem se zasekla a neudělal nikdo nic. Alex v tom asi bude stejný.

Tříletá kontrola proběhla díky Bohu na výbornou. Trochu jsem z toho měla strach, protože úroveň Alexovi mluvy není nijak valná. Tak mě doktorka uklidnila s tím, že to nevadí, že důležité je, že nám rozumí, aby neměl nějaký problém z ušima. Na to jsem jí odvětila, že problémy s ušima má, ale je to vždy jen přechodné pominutí smyslu.

Nechtěla bych mu broučkovi ale křivdit. Za tento týden se naučil říkat asi tři nová slůvka a občas se nám z něj šikovným vydíráním za nějaký ten úplateček daří vymámit i další slova. (Chtěl by si nalít Colu? Řekni ,,ko-la“… ,,kuuu-la“). Jinak je celkem hodný, akorát nám začal zlobit brášku, tak to mezi nimi musím trochu rovnat. Ale ono to snad přejde. Jinak bych řekla že už i vyděračný brek ustává. Nicméně celý týden každý den lítá jak poděs. A tím myslím, že jestliže i za normálních okolností je Alex extrém, tak tyto dny je to enormní. V těch chvílích se nezmůžu na víc, než na tupé zírání v sedě na gauči s pootevřenou pusou, nemám slov a jen čekám, že si každou chvíli začnu slintat na triko.

Jenže tentokrát se mu ta divokost stala zase jednou usudnou. Synátoři mají totiž bezva novou hru. Již dva měsíce se Alex párkrát za den baví tím, že přeskakuje přes gauč tam a zpátky. (Máme totiž pohovku v prostoru a tak je za ní pod oknem místečko, kde má Max svůj malý soukromý hrací koutek, abych na něj viděla z kuchyně.) Občas miláček dokonce leze nebo se plazí po opěradle té naší rohové sedačky. Denně několikrát mu říkáme ať dává pozor, že bude mít au. A myslíte si že to má cenu? Díky Maxovi novému umu to teď kluci celé posunuli na vyšší level. Maxík stoupne o opěradlo gauče a hopsá, zahazuje za ní vše, co má zrovna po ruce a pokouší se šplhat úplně nahoru a spadnout na kebuli, v čemž mu brání rodičova ruka pevně obemknutá kolem jednoho kotníku. Alex střídavě skáče k bráchovi na opěrku a zpět dolu dozadu za gauč a vůbec na něj doráží ze země. Jenže v jednom nestřeženém okamžiku se stalo cosi, díky čemu Alex najednou spadl pozadu na pěnové puzzle v Maxíkově koutku plném hraček. Vše se odehrávalo za mnou. Já pouze jistila kotník Maxe a koukala dopředu. Následovala obrovká rána, otočila jsem se a už sem chtěla říct něco jako ,,Dávej pozor“, jenže v tu chvíli jsem viděla, že se něco stalo a že ho to bolelo. Přetáhla jsem ho zpoza gauče k sobě na klín. Alex mezi brekem jen „au, au“ Zeptala jsem se, kde má au a asi napotřetí ukázal na hlavu nad levým uchem. Začala se mu tam řinout krev. Vyskočila jsem na jedné ruce Alexe, na druhé Maxe (toho jsem posadila na zem) směrem do kuchyně. Tam jsem měla nejblíž po ruce papírové ubrousky. Po chvíli přidržení, kdy krev nepřestávala téct jsem zpozorovala, že toto bude na pohotovost a na šití.

Upozorňuji, že vše se stalo když Jirka nebyl doma a bylo před osmou hodinou večer. Alex už jen dojídal a měli jít spát. Takže Alexek ubrečený a vylekaný z toho že se očividně něco děje, si nechal obvázat hlavu kolem dokola hotovým obvazem, usadit se do rohu gauče s peřinou a pohádkou a čekat na tátu, kterému jsem hned volala a byl naštěstí jen čtvrt hodiny od domova. Maxík, taky zpozoroval, že něco je špatně a tak taky začal pobrekávat. K tomu už byl ospinkaný.

Táta dorazil, vyzvedl Alexe a jeli na pohotovost sami, protože já prostě musela jít dát spát Maxe. Bylo mi z toho úplně zle od žaludku. To každá máma určitě zná. Do hodinky byli zpátky se zelenou, ale hlavně zašitou hlavou, a Alex jako velkej frajer mi mezi dveřma trpitelsky oznámil, že má AU a ukázal na hlavu. Nechali jsme ještě marůdka znovu na gauči v peřině koukat na pohádku dokud neusnul a pak jsem ho přenesli.
Jak jsem se obavávala noci a druhého dne, že bude ukňučený a ubrečený. Ani náhodou. Ráno vstal a začal lítat jako praštěný (tentokrát ovšem doslova). Ponaučení žádné a po gauči skáče dál.

Příští týden nás tedy čeká vyndání stehů a můj test na cukrovku. Takže snad se nepozvracím. Mějte se podle vašich představ.
Pavlína