Čtvrté patro, pokoj číslo jedna

Malá se narodila 12.14 ve čtvrtek 7. ledna. Po porodu nás nechali všechny tři na sále užívat si společné chvilky. Netušila jsem, že to bude přítel prožívat víc, jak já. Z malé byl unešený hned od začátku. Chtěl ji mít pořád u sebe, nemohl se na ni vynadívat (a to mu zůstalo ještě do teď). Mně po zákroku udělali pár vnitřních stehů, převlekli mě do čisté košilky a donesli mi zasloužený oběd. Pak nás odvezli na novorozenecké oddělení.

Od začátku ledna bylo v porodnici narváno. Porodů přibývalo a míst na pokojích ubývalo. Umístili mě na pokoj ve čtvrtém patře, pokoj číslo 1, kde jsme nakonec byly tři maminy. Z nadstandartu, který jsem původně vyžadovala, tedy sešlo, jelikož i z těchto pokojů udělali normální dvoulůžkové pokoje. Po přidělení na pokoj jsme zůstali s Honzou sami. Malou si vzali na novorozenecký pokoj, aby ji připravili, udělali potřebné vyšetření a načančali nám ji. Honza byl z toho nervózní, potřeboval ji mít u sebe, chtěl si ji ještě užít, než odjel domů. To se mu splnilo, malou dovezli a já ihned využila toho, že porodnice umožňovala rooming-in a nechala jsem si Emu už u sebe.

Bylo nám krásně, malá spinkala a z nás všechno opadlo. Z pokoje jsme sice nebyli ani jeden nadšený (ani mně ani Honzovi se nelíbilo, že je nás tam tolik), ale v tu chvíli jsme to neřešili. Nakonec to nebylo zas tak špatné, jak se zdálo ze začátku. Na pokoji jsme se nakonec vystřídaly čtyři maminky a všechny jsme si tak nějak sedly, díkybohu. Bylo náročné jedině to, že každé miminko si vzpomnělo jindy, že se mu chce křičet a tak se křik malých střídal a nezastavil. Vyspat se tedy bylo náročné, přímo nemožné a první dny jsem se nevyspala vůbec.

Sestřičky mi ukázaly, jak malou koupat, přebalovat, oblékat, jak se o nic starat i mi zkoušely radit s tím, jak ji nakojit. Jenže to byl náš největší kámen úrazu. Kojení nám spolu vůbec nešlo. Malé klesla porodní váha na 2480 g, byla malinká, neměla sílu a vůbec se jí nechtělo ani probouzet. Pořád mi spala, na krmení jsem ji musela budit a nutit ji, aby u prsu neusínala. Ale i přes to všechno se mi Ema nedokázala na prsu udržet. Říkali mi, vydržte, ono to pujde, ale její malá pusina nedokázala zázraky a moje malé bradavky tomu taky moc nepomáhaly.

Navíc ze začátku jsem já měla problémy s laktací. Tím, že malá nesála, se mi mléko netvořilo. Když začala být trošku živější a ne jenom spavá, tak mi u prsu křičela hlady. Dokrmovaly jsme se přes prst stříkačkou, ze začátku nám poskytovali cizí mateřské mléko, poté přešly na umělou stravu, nakonec jsem si vyprosila odsávačku, abych ji mohla alespoň dokrmovat vlastním mlékem. Díky odsávačce se mi začalo mlezivo tvořit v dostatečné míře, ale malá stejně ne a ne se přisát.

V porodnici nás nechali pět dní, ale stejně se nám kojení nepodařilo. Váha nám díky dokrmům o něco málo stoupla a tak nás nakonec propustili s tím, že budeme bojovat doma. Před propuštěním jsme ještě dostali novorozeneckou žloutenku a tak jsme opět začaly spát víc, než by bylo potřeba.

V den odjezdu si pro nás přijel taťka celý natěšený, že už bude mít holky pod kontrolou a že se o nás může už starat. Když viděl, čím vším jsem si prošla a jak vypadám zničeně, tak se snaží se vším moc pomáhat. Před propuštěním nám ještě píchli ouška, aby byla Emička krasavice a pak jsme se vydali na cestu domů. Teď už si užíváme domácí pohody a snažíme se aklimatizovat a udělat si aspoň trošku režim.