Co už jsme spolu zažily…

Mám v notebooku uložený už leta článek, takový fiktivní rozhovor dvou miminek v břiše těhotné ženy. Mluví spolu o tom, co je život po životě v břiše. Jestli věří v život po porodu. A taky v mámu. Diskutují spolu, že se přeci „odtamtud po porodu nikdo nevrátil“ a „mámu taky nikdo z nich neviděl“. Je to, jako když my diskutujeme o „životě po životě“ a o bohu.

Taky si ta miminka představují, co všechno třeba potom budou moci. Že uvidí světlo, budou moci jíst a běhat. Každá nová věc je vlastně pro moje dítko zážitkem. Všechny, pro nás tak všední události dní, jsou pro holčičku nové. Probudit se, protáhnout se, „jé, mám hlad“, „a něco mi vadí tam, co je plína“, „krmit, áách, slast“, „bolí bříško“, „cos to mámo jedla?“, „ale neumím mluvit a tak to musíš, mámo, vytušit, co se mi děje“. A tak se snažím tušit, zjišťuju, čtu, zapínám tu dobrou rádkyni intuici.

Celý život jsem se potýkala s tím, jestli věřit rozumu, ke kterému mě celou dobu pečlivě vychovávali, nebo intuici, kterou jsem tak dobře znala jako malá. Jako dítě jsem líp čistě vnímala přírodu, jistě jsem věděla, k čemu mě to táhne, že chci šít, vnímat barvy, tvořit něco hezkého. Estetika a umění se tím staly mým celoživotním plánem, který mě ale zatím jako hlavní zdroj neživil. A tak se mi stávalo, že kus mého života byl spíš o rozumu. Na čas zvítězil, neb přeci „musíš něco umět, co tě uživí“. Tehdy mi stačil, fungoval, obstaral. Ale pak přišel zlomový bod a bez intuice se člověk dál neposunul. Byla jsem jak přístroj, co se přepínal. Na směr rozumem nebo intuicí. Mám ale dlouho něco, co spojuje obojí. Musíte použít rozum a analyzovat, ale intuice tam nabíhá automaticky taky. A jednu dobu mě to fakt pohltilo.

Bavilo mě to tak, že jsem tím zaplnila skoro všechen všední volný čas. Sport. BĚH. Vždycky jsem nadšená, když vidím nějakého dobrého běžce. Vlastně se mnou pořád cuká, když vidím jakéhokoli běžce. A u atletických závodů nebo závodů na běžkách propadám nadšení, co mají chlapi u fotbalu. Dlouho jsem myslela, že mi vlastně nic nechybí. Měla jsem tak hezky plný život, žádná nuda. A přesto teď zažívám pocit obohacení a zúročuju všechny životní zkušenosti. A nadšení propadám u mnohem menších událostí. Třeba u úsměvu. Úsměvu na té nové tvářičce. Máme už spolu spoustu zážitků.

Třeba jak ustát zánět prsu, nebo návštěvy v nemocnici kvůli opravám máminy jizvy po císaři. Taky jsme ustály laktační krizi a růstový superspurt v šestém týdnu. To vždycky, když propadám trudomyslnosti si musím připomenout, že i když já řeším zdraví, pořád to je jestě dobré, protože Stellinka je naprosto zdravá. Vzpomenu si, jak jsem se v porodnici modlila, když mi řekli, že je hodně malá, „ať mi třeba celé dny křičí, hlavně ať je zdravá. A tak zaplať „všeobjímající energii“ 🙂 za to, že je taková.

Zažily jsme výlet na jiný okraj Prahy než bydlíme s procházkou v přírodě. Počasí nám teda přeje. Příroda, sluníčko, všude květy, moc hezké na naše skoro každodenní procházky po okolí. Běh zatím, pod hrozbou ztráty mlíka, odkládám. Řekla jsem si, že dokud mě bude dcera potřebovat tak moc, udělám ze svých věci, jen co půjde samo. Těch několik měsíců života je přeci nic proti zbytku života. Už jsme taky zažily návštěvy. Všichni tolik vzpomínají na svoje malé, když ji vidí nebo si ji chovají. Byly jsme i na obědě na zahrádce restaurace s kamarádkou. Malá už jela v autosedačce v nákupním koši. A já se nestačím divit, kolik lidí si té holčičky všimne a kolik lidí se z ní raduje, když se na ni jen podívá. Sama jsem to tak nikdy neměla. Abych koukala lidem do kočárku, mě ani nenapadlo. Myslela jsem, že od života jsem už dostala dost bohatství. A teď mám novou nadílku. Nebo „andílku“?

Vždycky jsem věděla, že jednou dítě mít budu, ale jak to přijde, jsem neřešila a po samotném miminku jsem ani nijak zvlášť netoužila. Takže koukám. Ono mě baví být mámou. Přijela k nám taky babička a shodly jsme se, že koukat na to baby je „lepší než na film“. 🙂 Je to i pro ni tak něco hezkého, že ji nechce dát z rukou. Funguje teď pár dnů tak trochu místo Hojdavaku. Pojmenovali jsme ji z legrace „babivak“. Máme spolu zážitky. A tak vzniká vztah, že lidi spolu něco zažijí. Mám nový vztah: máma – dcera. Když to píšu, tak slzím, protože je to síla. Doufám, že jí budu schopná dát to, pro co si sem přišla, pusinka moje.

P.S: Pro ty, kdo si chtějí přečíst příběh dvou miminek, připisuju… V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: – Věříš v život po porodu? – Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak. – Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? – To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. – No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká. – Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí. – Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu. – No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. – Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být? – No, přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli. – Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není. – No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…