Co ne/dělat v těhotenství… Finsko vs. Česko

Jako první jsem se zeptala na saunu. Ve Finsku je to prostě „must“ a pro některé součást téměř každodenní rutiny. Je to jedna z věcí, které jsem si veFinsku zamilovala a poslední dva roky ji aktivně praktikovala. Odpověděla mi, že v žádném případě bych do sauny neměla chodit. Rozhodně ne v prvním trimestru.

Moje druhá otázka mířila k cyklistice. S Robertem jsme poslední rok hodně jezdili na kole a já se (v době, kdy jsme se pokoušeli o miminko) těšila, že si lehkou cyklistikou zpříjemním minimálně šest měsíců těhotenstvím a udržím kondičku. „Jen pokud to bude smrtelně důležité. Je to opravdu nutné?!“, zněla přísná a téměř pohoršená odpověď paní doktorky.

No a můj třetí dotaz se týkal fyzické zátěže. Za týden mě čekal přelet do Finska a s sebou jsem měla plnou krosnu věcí. Do letadla jsem si mohla vzít 23kg, plus 8kg přímo na palubu a původně jsem měla v plánu toho plně využít a dovézt si od rodičů z domu nějaké knihy a zimní oblečení (to jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná, že?). Paní doktorka mi řekla, že maximálně 5kg, víc, že zvedat nemám, pokud nechci o miminko přijít.

Hlavně ta poslední odpověď mě dost vystrašila. Saunu si odepřu, s kolem se taky na nějakou dobu rozloučím… ale, jak asi z původních 15kg věcí, které jsem si přivezla, udělám 5kg, když jen moje krosna, laptop a kabelka s osobními věcmi váží minimálně tolik?? Pamatuju si, že jsem ráno před odjezdem do Prahy na letiště volala v slzách kamarádce, že můj batoh a kabelka váží dohromady 12kg a že o to miminko po cestě určitě přijdu. Navíc jsem si chytře noc před tím prostudovala internet a z diskusí mezi maminkami o létání v těhotenství jsem byla akorát ještě více hysterická.

Tak pro pořádek, let dopadl dobře (podotknu, že to byly lety dva, s mezipřistáním v Dánsku) a krosnu i s kabelkou jsme s prckem statečně donesli až domů, do našeho bytu v Pasila (část Helsinek).

Nicméně, o tři týdny později mě čekala první těhotenská návštěva a vyšetření v Helsinkách (ve Finsku je všechno tak trochu jinak a na první kontrolu jdete ke své zdravotní sestřičce – nikoli doktorovi – a navíc až v 10. týdnu těhotenství). Když jsme si odbyly základní formality, popovídaly si o mé rodinné a osobní anamnéze, poslechly srdíčko dopplerem a já dostala svoji těhotenskou průkazku ve Finštině, položila jsem zkusmo své sestřičce stejné otázky, jako tehdy paní doktorce.

Byla jsem vyjevená, když jsem se dozvěděla, že do sauny můžu (ale opatrně!), na kolo taky (jen mám dávat pozor, aby mě něco nepřejelo) a co se týče zvedání věcí, nejde ani tak o váhu, ale o to, jak se ty věci zvedají. Sestřička mi tehdy ukazovala, jak si pěkně přidřepnout a rozhodně se dolů nenahýbat.

No, to mě podržte. Tři stejné otázky a úplně jiné odpovědi. V tom aby se jelen vyznal. Holt, jiný kraj, jiný mrav, že?

Možná mi odvětíte, že to byla jen uvolněnost a benevolentní přístup mé zdravotní sestry, nebo šlo o komunikační nedorozumění. Já vám však říkám, že ve Finsku chodí do sauny některé těhotné ženy v prvním, druhém i třetím trimestru, dokonce i v šestinedělí, pokud jsou fit, a berou tam s sebou i svá miminka.

Když měl malý dva měsíce, ptala jsem se naší zdravotní sestry, jestli s ním můžu do sauny. Řekla mi, že ano, ale maximálně do 60°C, nedávat vodu na kameny, když je miminko uvnitř a sedět s ním u pootevřených dveří. Po sauně mu mám dát napít mléka, aby nebyl dehydrovaný. Zatím jsme to nezkoušeli. Netroufám si. Ale až bude trochu větší, třeba v létě, tak ho určitě vezmeme.

Během těhotenství jsem si do sauny taky netroufla. Zkusila jsem to dvakrát, ve druhém trimestru, ale byla jsem z toho tak nervózní, že jsem to po 5minutách vzdala a odešla. Navíc mě pak bolela prsa, která se ještě více prokrvila, a tak jsem si pak saunu na zbytek těhotenství radši odepřela. Na kole jsme si Robem párkrát vyjeli, ale už od konce prvního trimestru mi dost tvrdlo břicho, proto jsem i kolo brzy pověsila na hřebík a všude radši jezdila tramvají nebo autobusem.

Se zvedáním to bylo těžší. (A to se mi asi i stalo později osudným, i když člověk vlastně neví, že? Pro vysvětlení, od 29. do 36. týdne těhotenství jsem byla na klidu na lůžku, protože malý byl hlavičkou hodně dole a mi se začal zevnitř otevírat děložní čípek.) Než jsem otěhotněla, živila jsem se úklidem a hlídáním dětí. Sice vysokoškolačka, nicméně bez znalosti jazyka a původem z „východní Evropy“, nebylo pro mě lehké najít ve Finsku práci. Zařídila jsem si nakonec firmu a sehnala si 3 klienty na úklid a 3 rodiny na hlídání. V úklidu jsem pokračovala ještě do 5. měsíce těhotenství, v hlídání až do té doby, než mi náhodou zjistili, že se mi zkracuje děložní čípek a poslali mě ležet do nemocnice. Hlídala jsem chlapce 5 a holčičku 2,5 roku staré. Zvedat do kočárku, na houpačku, houpat, popobíhat za nimi, táhnout je na sáňkách… tomu se člověk nevyhne, pokud chce práci dělat dobře… a já ji dobře dělat chtěla, že.

Teď už vím, že až budu těhotná podruhé, budu do práce chodit jen v případě, že budu dělat v kanceláři. A pokud nebudu, věřím, že po předchozí zkušenosti mi paní doktorka hned předepíše rizikové těhotenství.

Pamatuju si, jak si mě po týdnu intenzivního ležení na nemocničním lůžku zavolali na kontrolu. Vyfintěná v nemocniční košili a kompresních punčochách, jsem přicupitala do ordinace, vylezla na „kozu“, a paní doktorka mi s úsměvem řekla, že kontrakce nemám (měřili mě tokografem dvakrát až třikrát denně!), a tak mě jen zkontroluje a pošle ležet domů. Pak se mrkla na monitor a okamžitě ji ztuhl úsměv. Čípek se mi z 1,3cm zkrátil na 0,8cm a byl pootevřený. Byla jsem ve 30 týdnu těhotenství. Dolů už už mě nenechali slézt samotnou, a na pokoj mě vezli na kolečkovém křesle. Teď zpětně mi to přijde jako vtipná historka, no tehdy jsem to obrečela.

V nemocnici si mě nechali do konce 34. týdne těhotenství a domu mě poslali s tím, že až začnu rodit, mám se obrátit na svou porodnici (při odchodu jsem byla otevřená skoro na 1,5cm). Režim na lůžku jsem poctivě dodržovala do konce 36. tt a pak jsem zase začala sedět, pomalu chodit, přestala jsem se tak hlídat a snažila jsem se uvolnit do představy, že budu každým dnem rodit. Dokonce jsem stihla i předporodní kurz v Angličtině s návštěvou své porodnice.

Malý se narodil 39+1 po 25hodinovém porodu, který po 20hodinách kontrakcí museli urychlit (píchli mi vodu a přidali nitrožilně oxytocin). A to mi všichni říkali, jaký to bude fofr.

A co mi z toho všeho vyplývá? Těhotenství je prostě magický proces, do kterého můžeme nahlédnout jen zpoza záclonky. Lékařovy rady je určitě dobré vyslechnout a není radno bláznit a myslet si, že jsme „superženy“. Zároveň je nutné se připravit na to, že příroda si to udělá, jak sama potřebuje, aby nám přinesla přesně tu zkušenost, kterou my i děťátko potřebujeme.

Pokud by vás zajímalo, jak se rodí ve Finsku, svou zkušenost jsem podrobněji popsala na svém blogu Our Finnish Adventure (http://ourfinnishadventure.blogspot.fi/2013/12/porod-v-helsinkach-giving-birth-in.html, v Češtině i v Angličtině).