Co dál v šestinedělí

ZDEŇČIN TĚHOTENSKÝ BLOG Milé těhulky a maminky. Píši svůj předposlední příspěvek a stejně jako jiným přispěvatelkám mi přijde líto, že už se s vámi nebudu nadále moci dělit o společné dojmy a zážitky. Je pravda, že ne vždy bylo lehké nějaký ten příspěvek vytvořit, ale dávalo mi to pocit, že nejsem sama a že mi někdo naslouchá.

Minule jsem psala o svých prvních smutných dnech v šestinedělí, nyní budu pokračovat již ve veselejším duchu.

Asi po týdnu se zdálo, že mám to nejhorší za sebou. Noční můry a všudypřítomný strach začaly můj dům opouštět a já se pokoušela začít zase normálně fungovat. Můj přítel mi byl skutečně velkou oporou, ale musím říci, že asi jako každý chlap, to dlouho bez doma připraveného, teplého jídla nevydržel. A tak se stalo, že mě sice opustily mé vnitřní chmury, ovšem nastal mi další problém: jak zvládnout dítě, domácnost a ještě vaření? Tak nějak jsem si byla schopna představit, že zvládnu dva z těchto úkolů, vlastně tři – málem bych zapomněla na venčení psa – ale ještě jeden? Přiznám se, že jsem nikdy nebyla nadšená kuchařka a asi jí ani nikdy nebudu. Bohužel nebo snad bohudík (?) umím uvařit chutně, když chci. Toho si je samozřejmě můj přítel vědom a proto také vyžaduje pravidelné, teplé jídlo, jenže…

Já dám po pravdě přednost spokojenému dítěti, psovi a pořádku v bytě. Jídlo mi přijde tak nějak podružné, pro mě skoro bezvýznamné. Spokojím se s pečivem a ovocem. Ne tak můj přítel. A je pravda, že už kvůli dítěti by měl vlastně i můj jídelníček sestávat ze zdravější stravy, než té zmíněné. No a teď babo raď! Po pár dnech a pár výčitkách ze strany partnera jsem opět začala propadat mírné panice a dokonce zvažovala, že si začnu objednávat jídlo po internetu. Vím, hodně z vás to teď asi přijde absurdní, ale já doopravdy nejsem rozená kuchařka a už vůbec ne srdcem a duší. Nicméně po pár dalších dnech a ukápnutých slzách mi došlo, že přes nespokojený žaludek mé drahé polovičky vlak nejede a budu s tím muset něco udělat. Konec konců, je-li váš muž uspokojen „pouze“ teplým jídlem a nic víc nevyžaduje, je to v podstatě výhra, že?

Začala jsem tudíž pomalu a s pomocí mé milované maminky něco kuchtit a dělám každodenně kompromisy- jednou vyvenčím psa a neuvařím, po druhé uvařím a nevyvenčím psa, po třetí vyluxuji a neuvařím, atd. Prostě každý den se najde něco, co musím chtě nechtě odložit a nedělá mi to vůbec dobře, ale strhat se nehodlám. Nejsem superžena a ani o to neusiluji. Dokonce jsem se rozhodla šířit krásné úsloví mé oblíbené porodní asistentky: „Bordel v bytě, šťastné dítě“. No není to nádherná pravda? Jsem, jaká jsem, a myslím, že nejdůležitější je, když to v rodině klape a náš drobeček je šťastné miminko.

Hezký týden všem těhulkám a novopečeným maminkám!
Vaše bloggerka Zdeňka