Cink, cink, kdo tam?

Asi nastala ta chvíle, kdy se jako matka na mateřské dovolené s dvěma dětmi začínám cítit jako magor. Vzhledem k tomu, že jsme téměř odpojeni od internetu, tak si dávám i pracovní pauzu a na mé inteligenci je to opravdu velmi znát. Nepracuje tak, jak by měla, a řeší to, co by nemusela. Ale teď k věci. Ani u nás není stále vše růžové a dokonalé. Tedy kromě holčičích oblečků a jejich skříní, ty růžové jsou a zůstanou. Nicméně jako zasloužilá matka zvládám samozřejmě plno věcí najednou.

Mateřský multitasking

Tuhle přišel manžel z práce domů, potkali jsme se v chodbě, protože jsem se s holkami chystala na procházku. Chvilku sledoval, co dělám, a pak udiveně povídal: „Ty jako zvládáš oblékat Lauru a ještě k tomu houpat kočárek?!“ Chvilku mi trvalo, než jsem ho pochopila. Já totiž, při oblékání Laury, stála automaticky jednou nohou na kole kočárku a houpala jím, protože Sísa už chtěla spinkat a houpání ji zklidní. „Jistě, jsem snad ženská, která zvládá několik věcí najednou ne?“ Vyhrkla jsem triumfálně.  Byla jsem potěšená, že mě manžel dokáže ocenit za takovou věc, a hlavně si toho všimne. Sama pro sebe jsem si říkala, že je určitě nadšený z toho, že má takovou super ženu. No jo, ale i super žena občas narazí a ťuká si na čelo.

Když jsem následující den šla ohřívat Lole oběd, v ruce jsem držela Sárinku, která toužila po čemkoli k jídlu, na zemi stála Lola, která na mě ustavičně volala papat, do toho jsem měla mezi ramenem a uchem přimáčknutý telefon a důležitě jsem s někým hovořila. Samozřejmě jsem k tomu všemu stíhala ohřívat Laurince oběd. Když jsem se najednou vytrhla z toho záchvatu pracovitosti a všedělání, koukám, že jídlo, které Lauře ohřívám, stále stojí na kuchyňské lince a mikrovlna trouba si vesele ohřívá naprázdno. Tak jsem se sama sobě zasmála, troubu vypnula, telefon položila a zkusila jsem to znova tentokrát bez mobilu na uchu. Na podruhé to vyšlo a Laura se mohla těšit z teplého jídla.

Čtěte také:

• Nejí vaše dítě ovoce a zeleninu? Možná mu opravdu nechutná
• Začínáte přikrmovat? Pak neučte své dítě zbytečným nešvarům
• První pomoc v době zimních nemocí? Vsaďte na bylinky

Záhadné zuby

I součástí druhého pochybení byl telefon na mém uchu a rozhovor. Tentokrát s mojí sestrou. Tak mě napadá, jestli za to všechno nemůže spíše telefon, než chudák máma na mateřský. Nicméně stalo se toto.

Vrátila jsem se s holčičkami z nějakých pochůzek, všechny jsme byly uondané. Vyklízela jsem auto a už jsem přemýšlela, co uvařím. Najednou mi zazvonil telefon. Volala moje sestra. Probíraly jsme spolu všechno možné i nemožné. Když jsem dávala Sarah do kočárku, tak se na mě usmála a já viděla jasné, bílé čárky a byly dvě. Zuby! Těšila jsem se, jak doma lžičkou zacinkám. Přitom jsem stále debatovala se sestrou. Než jsem došla domů, tak jsem samozřejmě zapomněla, z čeho jsem se tak radovala, a chtěla jsem to zkusit. Vzpomněla jsem si, až když jsem stále telefonujíc se sestrou, šla dělat Lauře kakao. Docvaklo mi to, když jsem chtěla to kakao zamíchat lžičkou.

Jasně! Chtěla jsem zacinkat na ty nové zoubky a pak novinku poslat do světa. Hlavně manželovi, protože jsem se chtěla dožadovat nových šatů, které náleží tomu, kdo objeví první zub. Z šatů jsem samozřejmě měla v plánu udělat šátek na nošení. Napnutě poslouchám ségru v telefonu a přitom Sárince otvírám pusu a sahám lžičkou a poslouchám. Cinká, cinká, cinká! Štěstím bez sebe přeruším ségry řeč a volám: „My cinkáme.“ Hned jí to došlo, tak měla samozřejmě také radost. Po chvíli jsme hovor již ukončily a já si začala uvědomovat to, že už opravdu nemám doma vůbec malinkaté miminko.

Radostně se opět vrhám po telefonu a všem rozepisuji zprávu: Cink, cink, kdo tam? Zub. Cink, cink, kdo tam? Druhý zub. Protože Lole jsem tenkrát našla taky dva zuby najednou, tak ani Sárinka nemohla zůstat pozadu. V euforii jsem všem rozeslala zprávy. Manželovi jsem psala, jaké bych tentokrát ty šaty (šátek) chtěla atd. Asi po hodině mi to nedalo a šla jsem cinkat znova. A co se ozývalo? Nic. Naprosté ticho. Ale pak to cinklo. Tak jsem si říkala dobrý, jsou ještě maličké. Před koupáním jsem šla cinkat znova, ale najednou necinkalo vůbec nic. Zkoušela jsem to ještě několikrát, ale pořád bylo ticho.  Prohlížím dásně a  dvě krásné bílé čárky jsou pryč. Nechápala jsem. Tak jak rychle vyrostly, tak se rychle schovaly zpátky. Nedokážu si to vysvětlit, ale zuby tam nejsou. Dost možná jsem je tím ustavičným cinkáním zatloukla zpět.

Nicméně jsem musela s pravdou ven. Tak říkám Lukymu, že ty zuby, jak tam byly, se asi někam ztratily a že už jí to tam nějak necinká. Smál se a byl rád, že mi nemusí nic pořizovat. No, i mistr tesař se utne. Tak já se teda taky utnula a rovnou dvakrát. Hlásím tedy, že zuby nejsou, jsou tam pouze dásničky a asi to na ně ani nevypadá. I když jsem je pomalu i zalévala, aby vylezly a nemusela jsem se přiznávat ke svému virtuálnímu cinkání, ale nepomohlo to. Uzavřela jsem to tak, že mi zřejmě cinká v uších.

Tolik k mé krásné mateřské dovolené, kterou si s oběma dceruškami náramně užívám. Nebýt pár výpadků inteligence, jsem naprosto spokojená. Poučení si beru následující, nebudu dělat více jak čtyři věci najednou a když budu, tak ani jedna z nich nesmí být telefonování.

Něco malinko konkrétně k Sárince. Stále se snaží zvednou zadeček i celé tělo z podložky. Už péruje a klikuje. Za chvilku se jí to podaří a budeme mít doma „tryskomimi“. Třes a lekání stále neustoupily, takže už nedočkavě vyhlížím začátek února, kdy nás čeká kontrola na neurologii, a jsem velmi zvědavá, jak pochodíme. V týdnu nás čeká poslední vyšetření kyčlí, tak doufám, že už poslední. Je to stále miláček a směje se všude, kde může.

Na počtenou příště.

Bára a Sarah