Naše Zorice-Opice se naučila lézt a je všude. No, lézt… Rukama leze, jednou nohou se odstrkuje a druhou posouvá za tělem. Je to velice legrační. Ale Adámek ji velmi povzbuzuje, zejména, aby jej následovala při běhání domem. Z kuchyně do obýváku, z koupelny do předsíně, a tak naše malá holčička všude vesele vytírá. A cestou papá drobečky smetí pod stolem, knížky, koleje, vláčky i s osazenstvem, kostičky a zejména obrázky z nich a nitky z koberce…
A také jí rostou zoubky. Snad všechny možné naráz. Už má oba přední spodní, horní přední se vyklubaly tento týden a už se jí rýsují i další spodní – dvojky, jen a jen se ukázat. A podle toho vypadá i její spaní. Je přerušované. Mííítá se a mítá, celou noc sebou hází, ale jinak to moc neprožívá. Je víc tulivá a mazlivá… a kousavá. A ufňukaná a nezabavitelná. A přesto je roztomilá, jak roste. O všechno se zajímá. Všude chce být a hlavně tam, kde je její starší bráška. Co chvíli se ozve: „mamííí, maminko, chyť si ji! Prošim. Ona beue kojeje, kazí. Zobí Adámka. Chyť a odnes Chorku.“ a pak také na ni: „nééé Chorko, kojeje moje, Adamkovo, ne Chorky, Chorka tady má knigy.“ A já mám o zábavu postaráno.
Jindy je ale velmi pěkné sledovat, jak si hrají spolu. Na bafanou, na hledanou, na skládání – to když Zorka pochopila, že Adámek kostičky nebere a nehází, ale staví na sebe nahoru. Snažila se mu pomáhat. A on zase jí potom je bořit. A oba se tak nasmáli! Smích se teď u nás ozývá čím dál častěji dvojhlasně. Pláč taky. Jeden druhému pomáhají. Opět tedy dvojhlasně. A také o hodně víc nahlas. Až někdy není slyšet vlastního slova. Nevadí… ani v autě rádio. Nevadí. Je krásné vědět, že se baví. A líbí se jim to. Je otázka, jak dlouho jim to vydrží. Jestli už za pár měsíců nebudou svádět líté bitky o hračky a místo na slunci. Zatím se všude vystřídají. Adámkovi to stačí vysvětlit. Zorka to zas tak neřeší. Zatím.
Z půdy se po pár měsících zase stěhovala dolů ke stolu jídelní židlička. Adámek zajásal. Ovšem jen do chvíle, než zjistil, že i přes veškerou snahu se do ní pohodlně nevleze. A tak se zase smířil s tím, že on má svůj sedáček, zatímco Zorka vlastní židličku. Že je u stolu s námi. Zvykl si rychle. Krmí ji chlebem a drobečky. A ona ochotně otvírá pusu. Ostatní jsme jinak zavedli dvojmo a zatím to funguje. Všichni si čistí zoubky, Zorka čištění Prsťáčkem dokonce miluje, všichni si kupují botky, když jsou ty, co mají malé, všichni chodí spát spolu po podívání se na dvě pohádky Krtečka, Pata a Mata nebo Černých opic, všichni chodí plavat… A takhle bych mohla pokračovat donekonečna.
Minulý týden jsme ale měli jen svojí chvilku s Adámkem. Oba jsme šli k paní kadeřnici a nechali se ostříhat. Vždycky to vypadá tak, že Adámek běhá kolem stolečku, paní kadeřnice za ním s nůžkami (paní kadeřnice malé děti nerada dává sedět na židličku, zvládá ten běh a jejich úprk bravurně). Všude jsou vlasy, ale Adámek se během těch sedmi minut, během kterých proběhne maraton a stříhání zároveň, promění z vlasaté komety na skoro velkého školáka a jeho veliké oči se ještě zvýrazní. Stříhání už mu vadí jen na krku vzadu, kde se ho dotýkají studené nůžky a pak vepředu, když se stříhá ofina. Vadí mu, že jak dýchá, padají mu vlasy do pusy a lezou do nosu. Začne fňukat, utírat si nos do rukávů plných vlasů a koloběh je na světě. Ale byla jsem na to tentokrát připravená. Kapesníkem jsem mu utírala nos, odfoukávala vlasy z obličeje a vyšlo to. Byl mnohem víc v pohodě, než kdykoli a stříhání proběhlo rychle. Paráda. A tak když ke mně doma přijde a řekne: „Mami, chytni Chorku… beue kojeje… a… aaaaa… můšu bombónek? Pět?“ a zamrká těma svýma velikáááánskýma očima… jsem ztracená. Úplně. A dala bych mu všechno… ale pět bonbónků před večeří? NIKDY! 😀
Zuzana
