Cestovní MIMI-horečka

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Pokaždé je to stejné. Začíná to noc před cestou. Anitka nemůže usnout. Nervózně se odtrhává od prsu a kouká všude kolem sebe. Nafouknuté bříško volá po masáži. V noci se maličká často budí. Několikrát se vykaká a plínka varovně zezelená. Poslední celá noc doma před cestou je zkrátka spíš bdící než spící. Zvykli jsme si proto jezdit ráno, kdy máme za sebou sice přerušovaný spánek, ale je to pořád lepší, než se celý den potloukat v Praze a jet ještě unavenější až navečer. Pekelná D1 stejně bývá nevyzpytatelná (takže si člověk moc nevybere). Bohužel tentokrát jsme měli smůlu a ztvrdli jsme ve třech nekonečných kolonách.

Anitčina cestovní horečka se projevuje fyzicky. Průjem, občas bolení bříška, zelená stolice. Náladu jí to ale nekazí. Tentokrát dokonce celou cestu prospala, takže jsme tu šílenou štreku zvládli v tahu „pouze“ za necelé čtyři hodiny (kdo zná trasu Praha – Vyškov, pochopí hořkou ironii). U našich pak nějakou dobu ještě pokračují trávicí problémy, naší teorii s cestovní horečnou se dá ale těžko uvěřit. Anitka se směje na celé kolo, cvičí, hraje si a vypadá jako nejšťastnější miminko v okolí. Příznaky pak pomalu ustoupí (někdy se v ještě v mnohem menší síle objeví před odjezdem zpět do Prahy).

Přemýšlím, jak horečce předejít. Tentokrát jsme dokonce balili až ráno, takže v bytě nebyly patrné žádné známky blížícího se odjezdu. Myslím, že cestovní horečkou ji nakazím já. I když si to nepřipouštím, trochu na mě doléhají mírné obavy. Nezapomenu něco? Bude miminko v pohodě? Usne v cizím prostředí? Přitom jedeme k našim nejbližším, kteří nám vyjdou ve všem vstříc, jsou pozorní, do ničeho nás nenutí a na rozdíl od většiny rodičů (jak jsem se dozvěděla od svých mnohých kamarádek s miminky) akceptují náš partnerský a potřeby uspokojující přístup k Anitce. Díky za to! Jsme s Tomem rádi, že jste takoví. Návštěva byla jako vždy super – a Anitka nenechala nikoho na pochybách. Ve společnosti je jí prostě dobře. A i já si naprosto potvrdila, že rodina (i ta širší), je místo, kam dcera prostě patří a „Kein Stress“. Takže snad příště už bez cestovní horečky?

Tentokrát průjem neustoupil téměř po celý pobyt. Spoluvinu ale nejspíš nese zub – pravá spodní jednička. Kromě čtyř nafouknutých hrbolků (které malou potrápily někdy ve dvou měsících) jsme přesně v den jejích pětiměsíčních narozenin nahmatali první skutečný ostrý zub. Tak hurá!

Motýlí masáže

Před návštěvou našich milovaných na Moravě jsme se ale taky nenudili. Před dvěma týdny jsme se s Anitkou vypravily na lekci masáží pro miminka. Trochu jsem se obávala jejího temperamentu. A měla jsem pravdu. Anitka klasické masírování zrovna nemusí. Celou hodinu kopala a mávala rukama. Hlasitě se dožadovala změny polohy. Půlku masáže jsem prokojila a prohrála si. Nakonec jsem ale našla způsob, jak dceru zklidnit pomocí doteků. Zkusila jsem „motýlí masáž“ – Anitku jen zlehka hladím bříšky prstů po celém těle. A zázrak! Malá ztuhne a zasněně se zahledí, ani nedutá.

Tento druh masáže vymyslela rakouská lékařka Eva Reich a měl sloužit hlavně pro kontakt rodičů s nedonošenými dětmi. Něžné dotyky „motýlích křídel“ pomáhají nedonošeňátkům přežít a uvolňují fyzické i psychické napětí. Evidentně svědčí i dětem s přebytkem energie. Aspoň tomu našemu. A tak Anit hladím já nebo Tom (občas jí dopřejeme i masážní duel) po každém koupání.

Mama-friendly policajt

K masírovacímu výletu se váže historka, o kterou se musím podělit. Lekce se konala v centru Prahy ve stejném klubu, kam chodíme s malou na cvičení. Parkování je vždycky ruská ruleta – nikdy nevím kdy, jestli a jak se nám podaří ulovit nějaké aspoň trochu přijatelné místo. Tentokrát jsme jely celkem pozdě a situace začínala být zoufalá. Zvolila jsem nejmenší zlo a zaparkovala tak, že jsem bránila ve výjezdu jednomu autu. Za stěrač jsem mu vetkla vizitku se srdceryvnou omluvou, a že kdyby chtěl vyjet, ať zavolá.

Po masáži jsme šly s jednou maminkou na oběd do nedaleké restaurace. Po cestě jsem zkontrolovala auto – a vše se zdálo OK. V půlce jídla najednou telefon: „Tady řidič auta, které blokujete. Našel jsem vaši vizitku. Ale bohužel pozdě. Už jsem na vás zavolal policajty. Tak si pospěšte, třeba stihnete ujet, než přijedou.“ Spící Anitku jsem nechala u nedojedené porce (samozřejmě pod dohledem druhé maminky Terezky) a vystřelila k autu. Udýchaná a celá červená jsem dorazila bohužel přesně ve stejný okamžik jako policejní auto. Ochránce zákona se nejdřív tvářil nekompromisně: „Když už jsme tady, tak vás bez pokuty nepustím. Jak si to představujete?“ Spustila jsem pokorný monolog a se zoufalým výrazem ze sebe sypala historku, ve které jsem nezapomněla podtrhnout slova jako MIMINKO, DCERUŠKA, BLÁZNIVÁ MATKA NA MATEŘSKÉ, VIZITKA, OMLUVA, MALIČKÁ HOLČIČKA. Policajt byl evidentně taky rodič. Jeho výraz se během minuty změnil z přísného ve zjihlý: „Jeďte za dcerou, ať není dlouho bez maminky.“ A pak že policajti nejsou taky jenom lidi.

Rozhovory bez konce, bez konce

Rozklepaná (z policajtů mám vážně respekt, Tom by mohl vyprávět), ale šťastná jsem dorazila zpátky do restaurace a začala historku vyprávět Terezce. A v tom jsem si uvědomila jednu věc. Rozhovory maminek s dětmi jsou bez konce (nekonečné), bez konce (neukončené).

Když se sejdeme s kočáry, pusy se nám nezastaví. Neřešíme jen děti (i když ty hlavně). Máme prostě potřebu mluvit, mluvit, mluvit. Semeleme volby, příkrmy, naše partnery i padání vlasů. Témata nám nikdy nedojdou.

Zároveň ale spousta historek a myšlenek zůstává nedokončených. V půlce věty začne jedno miminko plakat, druhé se přidá. Pak první usne, ale druhé se chce chovat. Jedna maminka se věnuje svému potomku, tak převezme slovo jiná – s jiným tématem. Kdyby nás někdo poslouchal, mohl by si myslet, že jsme nějaký dadaistický spolek, který zrovna tvoří své vrcholné dílo.

Když mi tohle všechno blesklo hlavou (Anitka se v půlce historky o policajtovi vzbudila a dožadovala se mámy), po kouscích jsem nakonec Terezce příběh dovyprávěla. Jinak ale většinou do naší verbální útržkovité mama-mozaiky nezasahuji. Patří přece ke kouzlu kočárkování a maminkovských sedánků.

Tak zatial.
Vaše V.