Česká jména k typicky českým příjmením (Dvořák, Veselá, Sýkora, Řehoř, …..)

Chlapecká jména:

Bivoj, Blahoslav, Bohdan, Bohumil/slav/mír, Bojan, Bořivoj, Branimír, Bronislav, Břetislav

Boleslav, Věnceslav, Vácslav, Veceslav „více slavný“
Bořivoj, Bořek „bojovník“

Ctibor, Ctirad, Ctislav, Čestmír

Čeněk – česká zdrobnělina k latinskému jménu Vincent „vítězící“

Dalebor, Dalibor „vzdaluj boj“

Dalemil, Dobroslav, Drahoslav, Dušan

Gostislav, Gustav „slavný pohostinstvím“
Gostimir, Hostimír „host klid v duši“

Goran, Horan, Horymír, Hostivít, Chrabroš, Chrudoš, Jasan

Jaromír „bujný světem (mírem)“
Jaroslav „bujný slávou“
Jošt „bojovník“

Jarilo, Jarovít -> http://moje-kniha-stinu.blog.cz/1309/jarilo-jarovit-sv-jiri

Lubomír, Lubor, Luboš, Lumír „mír / svět a láska“
Lutobor „divoký v bitvě“

Kazimír, Květoslav, Cvetan
Lev, Libor, Ludomír, Ludoslav, Luděk
Maroš, Měšek, Miloslav, Miloš, Milan, Milota, Miroslav, Miloň, Mnata, Mnislav, Mojmír, Modřín
Přemysl

Radomír, Radim, Rad(ov)an, Radoslav, Radovít, Radúz, Rodan

Ratibor „bojoval v mnoha válkách“
Ratislav „slavný bojovník“
Ratmír „bojující za mír“
Rostislav, Rastislav „utužující slávu“

Rodan, Rod
Rod je východoslovanský démon osudu či božstvo. Prameny uvádí že se lidé k Rodu a Rožanicím modlily, přinášeli jim med, sýr, chléb, kaši a obilí jako oběti. Jejich svátek připadal na svátek Bohorodičky, tedy 26. prosince
Slovo sv. Grigorija Bogoslova dobovou hypotézu, že kult Roda a Rožanic převzali Slované od Chaldejců, Egypťanů, Řeků a Římanů, a také jej spojuje s Artemidem. Jeden z rukopisů, pocházející z přelomu 12. a 13. století také uvádí „…je Bůh, ne Rod.“

Nejčastěji je chápán jako démon, bytost nižšího řádu. Izmail Srezněvskij, Jevgenij Aničkov a Lubor Niederle jej pokládali za domácího ducha s mocí nad osudem mužů, Rožanice ztotožňovali s řeckými Moirami.[7] Podle Niederleho Rod představuje duše předků ochraňující rodinu.
Podle Alexandra Veselovského byl Rod nahrazen domovojem. Podle Zdeňka Váni byl démonem plodnosti, snad související s falickým kultem, jehož uctívání se rozmnohlo v 11. a 12. století, tedy v době kdy proti němu nejvíce brojí církevní prameny, který sesílal duše na zem, aby se mohli zrodit lidé. Jako důkaz démonického charakteru Roda poukazovali na zmínku ve Slovu Daniela Zatočnika že jím strašili rodiče děti. Proti tomuto výkladu stojí názor že po christianizaci došlo k jeho degradaci z božstva v nižší bytost.

Boris Rybakov jej považoval za nejstarší a nejvyšší slovanské božstvo, až v době vzniku knížecí vlády zastíněné Perunem. Dle jeho názoru byl stvořitelem, bohem zrození a lidského osudu, a ochráncem úrody. Podle Vjačeslava Ivanova byl Rod božskou persofinikací rodu. Za významné božstvo jej považoval také Aleksander Gieysztor. Tato teorie je podpořena tím že je vždy, na rozdíl od Rožanic i jiných duchů, zmiňován vždy v jednotném čísle.

Slavoj, Slavomil/mír, Soběslav, Stanimír/slav

Spytihněv „jeho hněv je marný“
Svatobor „silný v boji“

Svatopluk – starodawne (obecnie rzadkie) imię słowiańskie (czes. Svatopluk), oznacza święty (tj. silny, mocny) pułk (tj. oddział; dawne polskie pełk/połk, czes. pluk). Polskie „pełk“, „pułk“, powstało w wyniku wokalizacji pierwotnego prasłowiańskiego twardego zgłoskotwórczego „l“ w języku polskim doby przedpiśmiennej w – zależnie od otoczenia fonetycznego – „oł“, „uł albo „eł“

Svatoslav „silou slavný“
Svatomír „upevňující trvalý mír“

Svantovít
bůh hospodářství i válek. Jeho symbolem je bílý kůň (na němž jezdí) a meč. Jeden z nejvýznamějších pobaltských bohů s centrem v Arkoně (ostrov Rujana)

Vítězslav, Vitoslav „slavný sídlem“

Vladislav, Ladislav, Vladimír, Vlastimil, Vlastimír, Vlastibor, Vlastislav, Vojslav, Vratislav

Veles
Veles – bůh podsvětí i statků, plodnosti a úrody, lesa, obchodu, básníků i bardů. Ochránce skotu i majetku, Jeho typickým symbolem byly dobytčí rohy. Po christianizaci dostal status démona či ďábla. Najdeme horu Veles v Bosně, město Veles v Makedonii a u nás obec Velešovice (Morava) či zřícenina hradu Velešov

Zbislav, Zbyšek
Zbigněv, Zbyněk
Zdeslav, Zdenek „tvořící“

Děvčenská jména:

Běla, Bogdana, Božidara, Bohdanka, Božena, Blažena, Broňa

Danica, Darina, Dobromila, Dobromíra, Doubravka, Drahomíra, Drahuše

Devana
Devana (česky Děvana, polsky Dzievana či Zievonia, lužickosrbsky Dživica, bělorusky Dzieva) je hypotetická slovanská bohyně uvedená v slovníku Mater Verborum. Je považována za bohyni nebeského a denního světla, proto je také nazývána Denice. Původ jména byl shledáván v indoevropském kořenu *div ve významu čistý či bílý. Podobný smysl jména je hledán u Lady, která se někdy s Devanou srovnává.

Měla být zpodobňována jako zlatovlasá dívka sedící na zlatém stolci před svým palácem v ráji, oblečená v kalpaku, s hvězdou na čele a s obnaženým mečem na klíně. Měla být dcerou Peruna a Báby[1] a omlazenou formou své matky. Také je někdy spojována s Měsícem a má být tedy analogická římské Dianě, s jejímž jménem se pak shledává i etymologická příbuznost. Pojetí Devany jako analogie Diany vyplývá i z lužického podání, kde se objevuje v lesích o poledni se střelami a chrty. To ukazuje i na jisté spojení s polednicí. Za její svátek a zároveň další jméno byly považovány Hromnice, což by jí zas činilo analogickou s keltskou Brigid. Polským kronikářem Janem Długoszem byla zas identifikována s Ceres. Jindy zas byla srovnána s Athénou. Kromě toho byla mytology přiřazena k hradu Děvín a slunéčku.

Iška, Hvězdoslava, Jarmila, Květa

Jasna, Jasenka „čistá, rázná“
Kazi „láska“, „úcta“

Lada, Lesana, Liběna, Libuše, Ludmila, Ljubov (láska), Ludiše
Milada, Miluše, Milena, Miloslava, Miroslava

Morana
– bohyně smrti
– na konci její zimní vlády – na začátku jara – se obřadně pálí či hází do vody (tento zvyk se dodržuje dodnes)

Naděje, Naděžda, Nevena
Půlnoční Bouře
Radana, Radka, Radmila, Radomila, Růže, Rosa
Slavěna, Slávka, Stáňa, Světlana, Šárka

Svatava, Sveta „silná“

Věnka, Věnceslava, Vendula, Věra, Vlaďka, Vlasta

Vesna
http://poselsvetla.blog.cz/1306/ziva-vesna-morana

Zdenka, Zdislava, Zdeslava, Zdravka, Zlata, Živa

Zora
My Pohané jsme před několika dny oslavili svátek jarní rovnodennosti, který mnozí z nás nazývají anglosaskými výrazy Ostara nebo Eostre. Pokud si dáte práci a budete pátrat po původu názvu tohoto svátku, pak se pravděpodobně dozvíte, že je odvozen od jména bohyně Eostre, kterou uctívali pohanští Anglosasové. Máme o tom doklad z 8.století, kdy anglický mnich Northubrijského kláštera, známý jako svatý Bede, ve svém spisu De temporum ratione zapsal, že podle této bohyně nazývali staří Angličané celý měsíc duben, kterému říkali Ēosturmōnaþ. Svatý Bede dále dosvědčuje, že svátek bohyně Eostre byl nahrazen křesťanskými Velikonocemi.
Bedův spis De temporum ratione nám, žel bohům, dává jediné relevantní informace, které o bohyni Ostaře/Eostre máme. Je tedy vůbec možné udělat si o této bohyni nějakou konkrétnější představu? Naštěstí ano. Jedná se totiž o bohyni, kterou nalezneme prakticky v jakémkoli indoevropském panteonu. Řekové jí znali jako Eos, Římané jako Auroru a Baltové jako Auštru nebo Aušrine. Všechna tato jména souvisí s úsvitem, jasem a východní stranou. Anglicky se východ řekne east, německy osten a islandsky austur. Samotná bohyně se na nebi ukazuje jako nejjasnější hvězda, která je vidět ještě i krátce po rozednění, tedy jako Jitřenka, nebo chcete-li, planeta Venuše. Slované ji znali jako už zmíněnou Jitřenku, Denici, Večernici (je totiž zároveň první viditelnou hvězdou při stmívání) a konečně jako Zoru. Jméno Zora souvisí například s pojmy obzor, zornice, či zorné pole. Ve slovanském folklóru byla Zora opěvována jako nejjasnější, čistá a vznešená. Dochovalo se například jedno zaříkadlo, které zpívala děvčata během jarního rituálního obmývání potoční, či říční vodou, ve kterém se říká : „Vodýce, Jordanýce, umýváš hóry i dóliny, bílé kořeny, žluté kameny, obmyj i mne ze všelijakých vyrážek, strupů, abych byla spanilá jak Vesna, pěkná jak Zora jasná. Jak se lidé radují z Vesny, tak aby mne milovali, abych byla sytá jak podzim a bohatá jak Země.“
Velmi zajímavý příběh o Jitřence se nám dochoval v mytologii starých Baltů. Podle tohoto příběhu se kdysi v prvních jarních dnech konala velká nebeská svatba. Měsíční bůh Menuo si vzal za ženu sluneční bohyni Saule. Když ale přišla noc a Menuo putoval oblohou sám, zakoukal se do Jitřenky (Aušrine) a pomiloval se s ní. Tato zrada rozlítila hromovládce Perkúnase, který pak ve vzteku Menua rozsekl v půli. Od té doby se Měsíc půlí a pak znovu dorůstá.
Zajímavé je, že rituální koupele starých Slovanů, při kterých děvčata zpívala o svém přání být krásné jako Zora se konaly na jaře. Velká nebeská svatba a následná zrada Menua s Aušrine také proběhla „na jaře nejprvnějším“. Ať už tedy mluvíme o germánské Eostre, slovanské Zoře, nebo baltské Aušrine, vždy nás to nějak přivádí k jarnímu období. A je to vlastně logické! Jitřenka je bohyní jasu, svítání a nových počátků, a tak bychom asi jen těžko hledali bohyni, která by se hodila více k tomu, aby nám otevřela brány jara. Vítej Ostaro!

Mokoš
Matku zemi (Mať syraja zemľa) představuje slovanská bohyně Mokoš. Je zosobněním vlhké, úrodné a plodné země. Její samotné jméno je pravděpodobně odvozené od kořene mok- mokrý, vlhký. Ze dnů je jí zasvěcen pátek, což je odrazem stará evropské tradice, srov. např. něm. Freitag (Frejin den) nebo it. Venerdi (Veneřin den). Podle B. A. Rybakova připadal hlavní Mokošin svátek na rozhraní října a listopadu, neboť to byl počátek ženských zimních prací.

Nejstarší písemná zmínky o Mokoši se nachází v Nestorově Pověsti vreměnných lět, kde se nachází v soupisu kyjevských bohů knížete Vladimíra jako jediné ženské božstvo. Její jméno se pak nachází téměř ve všech ruských kázáních proti pohanství z 11.-14. století. Zajímavé je, že je většinou jmenována ve spojení s vílami či rožanicemi. Ještě v 16. století se ptal kněz sedláků, jestli se nemodlili k Mokoši. V severoruském folklóru je dodnes známa postava zvaná Mokuša, jež je považována za ochránkyni přadlen, její neviditelný příchod ohlašuje zvuk vřetene. Po příchodu křesťanství převzal uctívání Mokoše kult Matky boží, v pravoslavném prostředí pak také sv. Paraskeva, která je také podle dnu, jež jí je zasvěcen zvána u jižních Slovanů Petka, u východních Pjatnica.

Mimo východoslovanské prostředí písemné zprávy o Mokoši neexistují. O jejím uctívání mohou svědčit jen některá toponyma. Tím může být především lokalita Mokošín u Přelouče v Čechách. Dále můžeme jmenovat Mukus na Rujáně nebo Mogast / Mokoš v Horních Francích. Podle B. A. Rybakova se Mokoš taktéž nachází vyobrazena jako jedno z božstev na Zbručském idolu, představuje ji ženské postava na přední straně s rohem hojnosti.

Literatura:
Beranová, Magdalena: Slované. Praha 2000.
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.