Čekání na Vánoce

Radost potvrzuji. Tu rozdává Stella každý den. Jak zase poskočila na svojí vývojové křivce, tak je s ní o to větší zábava. Zvětšuje neustále prostor svého působení. Z dečky pod hrazdičkou už dávno vyrostla a poslední dny je jí malý už i koberec. Hračky visící na hrazdičce bývají „výchozím bodem“, tedy pro Stellu „vyvalovacím bodem“. Lezení má evidentně v plánu, ale zatím je zábava povalování a válení se změnou směru pohybu pivotací přes ruce. Tímhle způsobem se dá dostat docela rychle ledaskam.

Takže když se z kuchyně ozývají zajímavé zvuky, tak Stella nakukuje zvědavě tam a za pár sekund už zápasí s hračkou o nějaký ten metr jinde. Přidá k tomu odstrkování rukama (vždyť rak taky někam doleze), zajíkání smíchem, když se dostane ke svému malému zrcátku na hrazdičce a vidí se v něm, a pak ještě vrtění se jako letadélko. To funguje jako přestávka, když už ruce nemůžou Stellu udržet. Okamžitě s vděčností reaguje na jakéhokoli spoluhráče. A pokud je někdo ochoten s ní pohazovat, poletovat, poponášet, houpat, prostě bláznit, mění se smích ve výskot. Vrcholem všeho je nést se za krkem na koníčka. Sice s citem věku odpovídajícím „rve“ nosiči vlasy z hlavy, ale ta neuvěřitelná a upřímná radost za to stojí.

Taky přišla na chuť chutím. Prostě Stelle chutná. Stíhá u toho ze židličky pokukovat, co kde je, a bouchat dlaní do stolu. Jak se rozhlíží a s chutí otvírá pusu na další lžičku, nestíhám a občas tu pusu naháním lžičkou naloženou jídlem. A taky sní pořádné porce. Někdy ani nestačí, co máma navařila.

Je z ní skvělý parťák. Na výletě se nese v nosítku, pospí si, popřípadě ukáže zvědavým cizím výletníkům své čím dál modřejší oči. V restauraci po túře sní svůj příkrm a užasle a zvědavě pozoruje všechen ten rej okolo. Jindy, když máma chce běžet ve všední den, pospí v kočáru… Se spaním je vůbec skvělá. Už několik týdnů spí celou noc. Hurá. Mám ale pořád pocit, že tyhle měsíce jen tak nedospím…

A začala pořádně používat ručky. Takže ráno mě budí tím, že mi oplácává obličej. Když se pak nese s radostí a úsměvem, přidržuje se různě kolem ramen nebo krku a rozhlíží se a otáčí doslova dokola. Vždyť, co kdyby se od večera něco změnilo. 🙂

Říkám, že jsem se zamilovala. Člověk ani netuší, že se mu to takhle znenadání může stát. Ale když ta bytost, která se snaží cosi „žvatlat“ podle toho, co odposlouchala, se mnou tak krásně komunikuje očima a překvapuje mě denně svým radostným úsměvem a chechtáním. Prostě čas radosti. A očekávání svátků vánočních. Pojedeme letos dělat radost babičce. Všichni to letos v rodině potřebujeme. Cítit radost. Byl to rok intenzivních zážitků. Po tom, co nás opustil děda a minul se tu se Stellinkou sotva o měsíc a půl, nás naplňuje velkým vděkem tohle zdravé, živé a spokojené mimino.