Na pár dní jsme se přesunuli k babičce a dědovi na Českou Sibiř. Protože v Praze to s tím sněhem v poslední době byla dost slabota, a kluci měli slíbeného sněhuláka už od adventu. Máme navíc právě jarní prázdniny, a tak se pár dní mimo město vyloženě nabízelo. Nezačali jsme ovšem úplně nejlépe.
Přijeli jsme v sobotu, kdy nebylo ještě po sněhu ani památky. S babičkou a oběma kluky jsme vyrazili na dlouhou procházku, řádně se „zčunili“ v blátě a doufali, že snad předpověď neselže a do rána napadne aspoň malý poprašek. Chumelit začalo už navečer a do nedělního rána opravdu napadlo několik centimetrů prvotřídního prašanu.
Kluci nemohli ani dosnídat, jak se těšili ven. Na sněhuláka byl zatím moc velký mráz a nelepivý sníh, a tak jsme vytáhli boby a šli to zkusit s nimi. Pár hodin jsme si zablbli ve sněhu, povozili kluky a chvilku před obědem se vrátili na zahradu. Filípek si od silnice donesl obří hroudu sněhu s tím, že „je to úplná bomba, jenom jeden sníh a je takhle velikej!“, uložil si ji pod smrček v rohu zahrady a pomalu jsme se začali chystat domů na oběd.
Najednou slyším Filípkův vyplašený křik a vidím ho, jak mizí pod hladinu malého jezírka s lekníny, zabudovaného ve skalkové zídce. V mžiku jsem byla u něj, ale stejně se stačil celý potopit, takže jsem ho z vody vytahovala mokrého jako vodníka. Vylili jsme boty, venku svlékli většinu mokrého oblečení a valila jsem s ním do koupelny. Ve vaně jsme sundali zbytek věcí – měl mokré fakt úplně všechno, osprchovala jsem ho vlažnou vodou, utřela do sucha a oblíkla do tepláků.
Konečně taky přestal řvát, ječel celou dobu, co jsem ho svlékala a utírala – tak strašně se lekl. Vůbec nečekal, že pod ním tenký led praskne a on zahučí do půl metru hlubokého jezírka. Koneckonců, všechen led, se kterým měl zatím venku tu čest, bylo pár zamrzlých kaluží na chodníku. A ty jsou přece nejlepší na dupání a rozbíjení, jak ví každý správný tříletý dítě.
Teď čekáme, až uschnou boty. Odpoledne mohl ven jenom Honzík, Filípek bez bot byl odsouzen k domácímu vězení. Díky slunečnému počasí trochu vzrostla teplota, a tak mohlo dojít na koulovačku i sněhuláka. Takového pidi sněhuláka. Uplácali jsme malého stolního sněhuláčka – nebo spíše sněhulačku, a pro jistotu si ji i vyfotili. Pokud budeme mít se sněhem zas na x týdnů utrum, ať máme nějaké důkazy, že se nám to jenom nezdálo. 😀
Držte nám palce, ať sníh ještě pár dní vydrží a můžeme se dosyta vyřádit, než se zase vrátíme do Prahy k pár zamrzlým kalužím. A krásné jarní prázdniny!
Jarka
