Čekající kamarádi

Tapetování, malování, vymýšlení, jak mu udělat pokojíček v co nejpříjemnějším duchu. Tapetu jsme vybrali kamarádskou se spoustou zvířátek, kteří mu budou dělat společnost již od narození. Sice máme k dobru ještě nějakou dobu, ale protože nám potřebovali zároveň i namontovat vestavěnou skříň, vše muselo být připravené k její montáži. Snad si i zamiluje zelenou a modrou barvu. V závěru jsem ale ráda, máme to nachystané a později nám zbývá jen dokoupit postýlku a komodu s přebalovacím pultem. Největší podíl na úpravě měl přítel-tatínek. Vlastně to celé s nadšením a trpělivostí zvládl sám, já jsem mu už moc nepomohla, ale co bylo v mých silách, s tím jsem pomohla. Podala, podržela, vytřela, zhodnotila.

Spolu s těmito příjemnými úpravami mě čekal i zápis na již zmiňovanou vysokou školu. Hned z rána byl zápis, instrukce o informačním systému a pak focení do databáze. Fotograf se na mě díval trošku podezřívavě, teda spíš mi pořád koukal na břicho. Úplně jsem měla chuť mu říct: „opravdu jsem těhotná a chci studovat“, ale pak jsem uznala, vždyť mu to může být vlastně úplně jedno. No, pobavilo mě to. Přece nejsem první ani poslední.

Čeká mě tedy jen správné rozvrhnutí času a můžeme s Oliverkem v září začít. Teď to nebude ještě tak náročné, později budou potom babička s dědou hlídat a já budu každých 14 dní pravidelně na několik hodin odcházet. Prý se ale na hlídání těší, tak jim doufám nezkazíme představy. Věřím, že Oliverek bude hodné miminko. Proč by ne, jsem klidná, vyrovnaná, šťastná, dostatečně spím a odpočívám. I když podle toho jak rád kope, mám trošičku pochybnosti. Úspěšně končíme 5. měsíc tj. po 24. týdnu. Kopání cítí už i tatínek, často si s námi Oliverek rád hraje tím, že schválně přestane v tu chvíli kopat. Asi cítí z jeho rukou jinou energii a uklidní se. Nevím. Nebo si s námi vážně pohrává. Celkově se nám daří dobře.

Posledních pár dní mě začínají hlavně v noci chytat křeče do lýtek, tak to pak musím poptat na kontrole, zda nemám třeba nedostatek hořčíku. Už si taky díky svojí práci, kdy pracuji s nedonošenými dětmi dokážu představit, jak asi Oliverek vypadá ve svých 500 g. Je tak malinký, bezbranný a zcela závislý na mně. Není ještě dostatečně vybavený a připravený žít mimo svůj nynější prostor. Tím se i dokážu plně vžít do pocitů, které prožívají rodiče, kteří právě takhle předčasně narozené miminko mají. Bolest, beznaděj, obviňování, nejistota. Musí to být hodně těžké. Já sama na to nejsem připravená. Ani si to připouštět nechci. Naštěstí ale Oliverek zatím ven jít nechce a doufám že u mě ještě několik týdnů vydrží, když se o něho tak pečlivě starám a budu starat. Příště se zase podělím o pocity z pravidelné měsíční kontroly u gynekoložky.

Bára právě prožila 25. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?