č.1, č.2 a č.3

Poslední týden byl oproti předchozím celkem odpočinkový. Nebyly žádné nucené pochůzky na úřadech a ani jiné věci k zařizování, tak jsme se snažili užívat hezkého počasí. Jediné, co nás v úterý čekalo, bylo Dexíkovo první očkování. Je to chlapák. Váží 5 740g. : -) Není divu, taky se něco napapá. Jen stoosmdesátka mu večer a v noci pomalu ale jistě přestává stačit. Mlíčko vyzunkne už celkem rychle a zvlášť před spaním se už párkrát stalo, že jsem ho ještě musela dokrmit, protože se tvářil tak jako kdyby mi chtěl říct: „Tak jsem si právě zaplácl díru mezi zuby a teď bych se najedl!“ Ale jsem ráda, že mu chutná. Bráchové byli taky žraví otesánci. Říkám si, že pořád lepší než dítě, které jí málo. I takové nešťastné maminky znám. Kdy jim doktorka říká, že mimi jí málo a proto málo přibývá. Jenže ty maminky chápu. Ono cpěte do toho uzlíčka víc, když už je najedený a stačí mu to. To se u nás ale opravdu stát nemůže.

Taky už Dexínek mnohem míň před den spí. Docela dlouho vydrží skotačit na hračky zavěšené nad ním na hrací dece, a když už začíná hulákat, že už ho ty cingrlátka štvou, rád se nechá uhoupat ke spaní v houpátku, kde ještě chvíli vydrží čubrnět na kolotoč nad ním. Směje se už na celé kolo a v krámě se mu líbí, když mu máma stáhne boudu, aby mohl koukat na světla. To vypadá úplně zhypnotizovaně.

Na druhou stranu musím říct, že uhulákanější mimino jsme neměli. : -) V noci, když se vzbudí na jídlo, tak řve a řve, dokud nemá láhev v puse. Alexek to sice dělal také, ale stačilo, aby ho vzal někdo na ruku a pochoval, dokud se jídlo nepřineslo a byl klid. Ale naše č. 3 ne. I když si ho vezmu do ruky a mlíčko půjdu připravovat s ním, tak stejně ječí a huláká vesele dál. : -) Ještěže mám ohřívačku a mlíko už vždy dopředu nadávkované v lahvi, takže to už jen zaleju a protřepu. I tak mám ale vždy hrůzu, aby mi nevzbudil Maxíka. Ten pak totiž celou dobu krmení dřepí vedle mě na posteli a nejde si lehnout, dokud nejdu taky.

Maxík je zlobivec č.1. Nebo je Alex zlobivec č.1 a Max č.2? No, těžko říct. Pánové občas zkouší, co maminka vydrží. Naštěstí pro ně to vypadá, že maminka vydrží snad úplně všechno. Maxe pořád dokola zlobí zubani, a tak se to projevuje i na jídle. Poslední týden mi absolutně odmítá kousat maso. A vůbec u spousty jídel, co má normálně rád, si jen zobne a už nechce. Někdy si myslím, že musí mít hlad, když vím, kolik toho sní normálně oproti současnosti. A taky je náramná sranda nechat mámu rozdělat jogurt, brumíka anebo jiné dobrůtky a hnát se za tím, jakože to chce a jen mu to nabídnu, tak se na mě potutelně zašklebí a upaluje pryč, potvora mrňavá. Pěkně začal vystrkovat růžky miláček. O jeho vzteklých scénách ani nemluvím. Je mu v tu chvíli úplně jedno, že se o něco praští. Prostě tam, kde je, sebou najednou flákne na zem a kope nohama, šponuje se a vzteky válí sudy. A Alex se tomu často směje a někdy se jde válet po zemi s ním. 😀 Prostě blázinec s kocourkama. A o vylité půlce oleje na zemi v kuchyni ani nemluvím. Byla to prima cákačka. A i přes několikeré vytírání i prima klouzačka.

Každopádně ten druhý zlobivý jedinec mě dovede vytočit k nepříčetnosti. Občas se už opravdu nezmůžu ani na slovo a jen nevěřícně zírám, jak si ten svéráz prostě razí svou a mámu prdí. Nějak ho k té poslušnosti nedovedu přivést ani po dobrém natož pak po zlém. Po zlém na něj nefunguje vůbec, to má asi po mně. Jediné, co ještě jakžtakž zafungule, je blackmailing: Chceš jít ven? Tak to ukliď, když jsi to rozházel. Jestli se teď nepůjdeš navečeřet, tak jdeš hned spát. Jestli chceš pohádku, tak to nesmíš bráškovi brát. Jestli chceš za taťkou, musíš mě poslouchat, tak jak ti řekl. A tak bych mohla pokračovat. Hrdá na to sice nejsem, ale někdy už si neumím poradit jinak. Holt má teď opravdu velké období vzdoru a trucu a ještě doma přišel o jedinou autoritu, která na něj platila. Časem ho to určitě zase pustí, ale občas pochybuju, že se toho ve zdraví dožiju.

Díky už zcela jarnímu a hlavně teplému počasí v posledních dnech si odpoledne krátíme venku na procházkách. Alex s sebou bere kolo a Max ho povzbuzuje z kočárku. Když zaparkujeme na hřišti, sundám i Maxe, aby si taky trochu poběhal. Je to pro něj celkem novinka, tak se mu to líbí. V zimě oblečený do kombinézy a hlavně vysokých zimních bot se mu venku vůbec běhat nechtělo, za to teď si to užívá. A tak vlastně trávíme každé hezké odpoledne venku a krátíme si tím tak den za dnem do tohoto úterý, když už se opět těšíme na toho našeho taťku.

Od čtvrtka do soboty udám Alexe s Maxem naší babi na hlídání, tak budeme mít s Dexem dva a půl dne jen pro sebe, tak toho využiju, abych se mu mohla plně věnovat. A nebudu muset dva dny nic vařit. 🙂 A to je příjemná změna. Je to totiž jediná domácí práce, která je pro mě opravdu nucené zlo. Vždy jsem vařila, jen když nebyl přítel doma. To jsem raději šla uklízet to boží dopuštění, které v kuchyni ztropil. No tak teď mám celkem smůlu. Uvařit se prostě musí.

To je pro dnešek vše. Vyběhněte s ratolestmi ven a užívejte sluníčka, jak jen to jde než se to počasí zase zblázní. Příště zase ahoj.

Pavlína