Být rodinou…

My tři s Adámkem jsme zase jednou přespali u babičky jednu noc z úterý na středu a na Štědrý den v poledne dorazila teta Hanička, Jiřího sestra a brzy poté i moje maminka.

Byl nás tedy plný byt a atmosféra byla fajnová, protože jsme si rozdělili úkoly, abychom Marii (Jiřího mamince) pomohli s přípravou bytu i jídla.

Můj manžel připravoval salát, tak jako každoročně. Byl opět výborný. Musela jsem si přiznat, že ho má skvěle vypilovaný do lahody. Kdyby žádný, tak tohle rozhodně je důvod, proč se nebudu rozvádět. 😉 Ono totiž vyladit salát trvá opravdu mnoho let zkušeností, které já tedy nemám. U nás dělali salát rodiče, když jsme my děti, už šly spát. Později jsme krájely ingredience, ale celé míchání a ochucování jsme na starost nedostaly. No a s bývalým přítelem jsem jej dělala jen párkrát a k dokonalosti měl daleko.

Na co jsem se ale nejvíc těšila, byl Adámek u stromečku. Už loni mu bylo skoro půl roku a docela vnímal světla a hru barev, ale rozbalovat dárečky měl opravdově až letos. Domluvili jsme se, že budeme jíst už mezi druhou a třetí, jak se to na pohodu povede, aby si rozbalování užil a nemuseli jsme zpět domů pospíchat.

Nacvičovali jsme rozbalování vlastně už hned po ránu, protože bylo Adama a Evy a tak dostal náš synek dva malé dárečky, sotva snědl snídani.

Zatím bylo vidět, že princip nepochopil. Dárečky jsme mu museli pomoci rozbalit a teprve, když z papíru vykouklo autíčko, začal ho balíček zajímat. Stejně to bylo i s druhým. Trhat papíry, jako jsem viděla jiné děti a šustit jimi, ho příliš nebavilo. Barevné šňůrky ale na milost vzal. Běhal s nimi v ruce, jak byly dekorativně smotané a odrážely světlo a legračně pružily.

Také hrát si s těmi dvěma autíčky vydržel nepřetržitě, až zapomněl dopoledne spát. Nepustil je z ruky ani při jídle a u štědrovečerního stolu na ně musel alespoň vidět.

V poklidu tedy proběhly veškeré přípravy, Adama, aby se vyspal a nebyl u stromečku unavený a protivný, vzala teta Hanička na procházku a my ostatní mezitím vše nachystali.

Měla jsem strach, jak vydrží Adam u stolu celou štědrovečerní večeři, ale vydržel pohodově. Bylo to pro něho jiné, slavnostní a navíc dostal trošku salátu do misky a ukusoval k němu řízek. Na rozdíl ode mě snědl i rybí polévku. Ta je sice každoročně výborná, já ale tu vůni ryb teď v těhotenství málokdy snesu a tak to nebylo ani o štědrém dnu jinak. Kousek smaženého kapra jsem ale přesto do sebe dostala. Asi to bylo tím, jak Adamovi moc chutnal a já mu ho obírala.

Pak jsme nastartovali foťáky a kamery na nich a babička zazvonila na zvoneček. Adam okamžitě zpozorněl a bylo na něm i na nás znát, že má přijít něco velkého. Zavedli jsme ho vedle, kde byla tma a stromeček a jeho roztažené ruce a rozzářené oči nad světýlky mi vehnaly slzy do očí. Dárečky ho, stejně jako ráno, nezajímaly. Měl oči jen pro stromeček, obcházel ho ze všech stran, přišel dokonce na to, že když se pootočí světýlkem, zhasne stromeček celý. Museli jsme se tomu zasmát. Chodil od jednoho barevného světýlka k druhému a nad každým tak legračně rozhodil ručičky v nehraném obdivu, jak je krásné. Trvalo hodnou chvilku, než jsme mu opět ukázali, že v papírech jsou zabaleny hračky a různé věci. Mezitím několikrát odběhl obdivovat krásu stromečku.

Jediné, co mi v té krásné atmosféře chybělo, byla vůně čerstvého jehličí.

Musím říct, že jsem změnila názor na živý stromeček. Vždycky jsem si myslela, že jsem propagátor umělých. Nešpiní, nepadají, nemusí se složitě uklízet, jsou v podstatě ekologické… ale ta vůně! Chyběla mi moc. A tak se nad tím ještě zamyslím. Nebo zkusím dohnat vůni množstvím větví… Mám dost času to promyslet – vlastně celý rok ;).

Bohužel naše architektka, také těhotná, se už určitě dva měsíce neozvala, přestože slibovala, že v prosinci budeme mít schůzku s ní i stavebním inženýrem. Budu jen doufat, že je zdravá a nemá žádné komplikace a klapne to hned v lednu, kdy asi opadne množství úkolů a nezbytného zařizování.

Ale to jsem odbočila.

Adámek dostal od Ježíška tři hračky, které jsme vybírali my. Líbí se mu totiž hračky, které mluví, resp. zpívají. Dostal maličkou elektrickou kytaru, hrnec s různými otvory, kam patří tvary a pirátskou loď s opicí, co střílí dělové koule. Se všemi se zejména manžel trefil do vkusu malého chlapečka. Kytaru z ruky nepustil a stále mačkal roztodivná tlačítka (vlastně na tom byli oba ti mý kluci stejně), u ostatních hraček taktéž. Smál se zvukům a výskání, co jednotlivá tlačítka vydávají. Radost ale uměl ukázat, a udělat ji tak i dárci, nad každým dárkem, co dostal. Dokonce ho zajímala i barevná trička se zvířátky.

Dárků dostal docela přiměřeně a žádné hlouposti. Měla jsme z toho radost. Zejména z dřevěných hraček, které já osobně mám asi nejraději. I já jsem dostala překrásnou nadílku. Čím se musím pochlubit nejvíce, je klobouk. Asi Ježíšek usoudil, že už jsem stará. Kdysi jsem totiž z pusy vypustila, že bych klobouky moc ráda nosila, ale přijdu si na ně příliš mladá. Tak prý už nejsem. Budu mít druhé dítě a tak jsem maminka. A maminky přece nemůžou být příliš mladé už z principu. Jsou to maminky. A tak už můžu být maminka v klobouku. Je skvělý a krásný. Děsně se těším, až si ho vezmu na sebe.

A můj zdravotní stav? Byla jsem ráda, že Vánoce proběhly v poklidu a i následující dny byly fajnově klidné. Možná za to může i fakt, že jsem se po odběru plodové vody opravdu celý týden snažila šetřit. Problém mám stále jen s tlakem. Když mě slabost popadne, většinou se jí celé dopoledne nezbavím, někdy i déle. Znepříjemňuje mi to zejména péči o Adámka, která je tak hlavně na manželovi. A chudák je večer doslova hotový. Už moc dobře chápe, jak jsem si stěžovávala na záda, protože když má někdy mazlivou celodenně pro trápení se zoubky, těžko se večer zvedám a uléhám opravdu naprosto unavená fyzicky. Teď to má stejně tak on.

Naštěstí zrovna v den, kdy jsme si naplánovali malý výlet do Roudnice nad Labem s kamarády, ranní slabost se nedostavila a celý den proběhl v poklidu. Doufám, že mi tento stav pár dnů vydrží a nebudu muset zase více odpočívat. Mám totiž velké plány ušít si větší noční košili z flanelu s dlouhými rukávy a lacláče. Ty, co mi půjčila kamarádka, se pomaličku rozpadají a je pohodlné nemít na sobě v pase více než jednu gumu (trošku občas cítím pnutí v jizvě po císařském řezu). Jen na střihání látky na zemi to chce být opravdu fit.
Tak mi držte palce,
Zuzana

Zuzana právě prožila 19. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?