Být mámou nebo studovat?

BÁŘINO TĚHOTENSTVÍ Už je to několik let, co jsem maturovala. Člověk byl mladý, na prahu dospívání a neuvědomoval si, snad i nepřipouštěl, že by maturitní zkouška dopadla jinak než dobře. V dalším studiu na Vyšší odborné škole už šlo do tuhého, bylo mi taky o tři roky víc a blížící se absolutorium v oboru dětská setra, nebyl žádný med. Nakonec jsem to zvládla a začala tentýž rok pracovat na oddělení nedonošených dětí s nemocnými novorozenci, kam moje touha směřovala téměř od dětství.

Před dvěma lety došlo i na specializační studium v oboru intenzivní péče, které by u nás měly absolvovat postupně všechny sestřičky. Studium bylo zakončené zkouškou podobné maturitě. V čele komise 3 odborníci, z toho 2 lékaři, které jsem běžně potkávala v práci. Byly to nervy, jak v přípravě, tak i v samotný den, kdy přišel den D a já se potila při losování otázky.

Po této zkušenosti, která dopadla mimochodem výborně, jsem se zařekla, že to byla opravdu moje poslední zkouška. Jsem už přece jen nějaký pátek ze školy pryč, do toho povinnosti jako práce, s tím spojené směny, vlastní domácnost a málo času na učení, no byl to boj. Když nějakou dobu miminko nepřicházelo, přemýšlela jsem, jakým způsobem bych se odreagovala a zahnala tak chmurné myšlenky.

První mi na mysl přišla škola. Co takhle zkusit přijímací řízení na vysokou? Tak jsem jednoho lednového odpoledne sedla k počítači a podala přihlášku na studium v oboru Všeobecná sestra. Pomalu začaly přípravy a víra v naději, že bych přijímačky mohla zvládnout, když budu mít dostatek času, potřebné materiály a hlavně nadšení. Do června bylo přece daleko. Pak to přišlo. Onen zmiňovaný den s testem, na něm 2 čárky a moje myšlenky na školu přebily plány na naše přicházející miminko. Škola šla stranou. Možná to byla z části i lenost, nevím, ale byla pravda, že místo stráveného času ležením v knihách, jsem raději odpočívala a hledala na internetu věci pro miminko.

Už je červen a do zkoušek zbývá pár dní. Ještě na poslední chvíli se snažím něco doučit. Nestíhám to všechno, ale stejně to zkusím. Myslím si, že to nevyjde, ale co kdyby. Je to správné, věnovat se zase sobě a ochuzovat tak Oliverka o chvilky strávené s mámou? Co když proměškám jeho první úsměv, zoubek, slovo nebo i krůček? Stihla bych to vůbec? Navíc se školou příjde i nutnost se připravovat, chodit na přednášky, asi by se mi po něm stýskalo. Bude tak maličký, bezbranný, kdo jiný než máma by tady pro něho měl být. To jsou otázky, které se mi hlavou honí pořád dokola. No, nechám to osudu, ať to dopadne jakkoliv. Ale vím, že Oliverek bude mít přednost. Škola neuteče a kdo ví, třeba to ještě zkusím a třeba hned příští rok.

Bára právě prožila 20. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?