Bylo, nebylo. Byla jedna rodinka a v ní žil táta, máma a děti. Ale pak jednoho dne táta udělal chybu a někdo mávl kouzelným proutkem a tátu zaklel do prapodivného království. Na čas, který najednou začne utíkat jinak, jakoby pomaleji. Máma se najednou už nebude tolik sát jako dřív. Její náruč už nebude jen ochranitelská a děti k ní nebudou chodit jen pro pohlazení. Její dlaně častěji dají na zadek než dřív. Z ničeho nic přestane říkat: „Zeptej se táty“. Naopak zakáže vylomeninu možná dřív, než se stačí vymyslet. Malé děti možná najednou mají dovoleno zapomenout na to, že mají svojí postýlku, protože mámě je ve velké posteli dospěláků smutno. Když uloží děti, o které se celý den starala a hrála si s nimi, má najednou spoustu starostí. Musí uklidit, vyprat a uvařit na druhý den, aby až děti ráno probudí, si s nimi mohla zase hrát. Dělá to tak zatím třeba pár dní, ale to vše ze strachu z jedné věty, která dříve či později přijde z dětských úst jako výstřel. „Kde je táta?“ Ten výstřel mámu zasáhne přímo do srdce a v očích se jí zaleskne slza. Nebude vědět, co předně odpovědět. Možná se bojí reakce dítěte anebo se možná také bojí, aby mu neublížila. Možná je dítě ještě moc malé anebo mu možná jen nechce přidělávat dospělácké starosti. Někdy má máma to štěstí, že táta přijde dřív, než se otázka stihne zopakovat. Ale spíše jednou bude muset odpovědět, protože dítě bude jako malý princ a jen tak lehce se odpovědi nevzdá. Co máma řekne, je jen na ní. To ona je tady ve dne v noci. To ona bude foukat rozbitá kolena a podepisovat úkoly. To ona utírá dětské slzy. To ona doufá, že konec dobrý, všechno dobré a že nakonec spolu všichni budou šťastně žít až do smrti.
Líbila se Vám pohádka? Pro mě je to sále sci-fi. Stále si někdy přeji, abych se ráno z té zlé noční můry probudila, ale ono nic. A toto plus všechny běžné povinnosti plus povinnosti, které nejsou zcela standartní, mě zaměstnává na tolik, že si vždy říkám, zítra napíšu. Ne tak zítra…člověk přemýšlí nad tím, co je, co bude a na psaní pak prostě nezbývá kapacita. Navíc když máte povedeného souseda, který Vám oznámí, že si bude v bytě dělat skříň do chodby tak do úterý maximálně do středy a nakonec je sobota a on stále tluče, řeže a vrtá, musíte dopoledne i odpoledne s dětmi ven, aby se vůbec vyspaly a večer jste uhoněná jak blázen.
Kluci rošťačí a Dexínek roste jako z vody. Už je z něj chlapák. Na hračky doráží, brouká a kope nožkami jako o závod. Už toho tolik nenaspí. To je pro něj zatím nové, takže s usínáním máme trochu problémy. Ale jen dopoledne doma. Odpoledne se v kočárku vyspinká vždy do růžovoučka. Zhltne už 180ml mlíčka a k tomu si cucne čajíku. Bráchové se mi líbí. Pořád pobíhají někde okolo a co chvilku na něj jeden z nich jukne a pohladí ho. To je hned úsměvů. Mámu si pozná už z dálky a směje se na celé kolo. Ale naštvat se taky umí parádně. Máma to pak musí vyžehlit alespoň šedesátkou mlíka. V noci spinká vzorně. Jednou nakrmíme a spinkáme zase až do rána.
Maxík bráškovi chodí vyhazovat do koše použité plínky, dává mu auťáky, a když brečí, snaží se mu dát napít čaje anebo mu vrazit dudlík. Největší sranda, co se malého brášky týče, ale je, brát mu z nožek ponožky. Jen co je mimi někde nadosah, ponožky nemají šanci. Max s nimi pak běhá a ječí. To je radosti z lupu. : -)
Snažíme se odchytávat na nočník. Hned napoprvé jsme byli úspěšní, ale to je taky asi celé. Zjistil totiž, že velkej brácha chodí čůrat ve stoje a tak se k tomu nočníku vždy snaží naštelovat a nakrucuje se nad ním a prohýbá. To se nemůžu udržet a chechtám se na celé kolo i s Alexkem. Když mu sundám plínu, začne lítat sem tam jakou má radost, že větrá zadek a přdržuje si rozepnuté bodýčko ve vzduchu jako kdyby si princezna zvedala šaty. Hrozně nás ale zlobí roustoucí zoubky. A že jich tam je na půli cesty požehnaně. Občas s ním kvůli tomu není k vydržení. Ale snad by mohli tímhle tempem stihnout všechny vylézt, než se začnou prořezávat Dexovi. Aby to mohlo jet nanovo. Prima.
Alexek se mnou stále bojuje. Pravidelně se několikrát denně mění, promiňte mi to slovo, v hajzlíka, který si postaví hlavu a ani za cenu jedné na zadek to s ním nehne. Asi mi tím dává najevo, že když táta není doma, nemusí poslouchat. A já se mu snažím ukázat, že musí. Jindy se zase hezky i s Maxem zabaví a vymýšlí lotroviny. Včera vyklopili velkou bednu na kolečkách, co mají plnou nacpanou autíčky až přetéká, Max si vlezl dovnitř a Alex ho vozil po bytě. A to byla rychlost. Jen jsem čekala, kdy přijde ten lachtan na pusu. : -) No tak včera a nic a dneska Max tak šikovně spadl na papulu, ruce si nechal pod sebou, že si prokousl horní ret. To je každou chvíli něco. Pomalu si začínám zvykat. Jsou to kluci a úrazy holt budou.
Všichni kolem nás prskají a jsou nemocní a my naštěstí nic. Jenže ode dneška od rána mě bolí v krku. Tak snad to kluci nechytí. Max s Alexem mají vlastní pokoj, tak to by toho bacila Emila snad při troše štěstí chytit nemuseli. Pro jistotu však raději budu pár dní spát na gauči, abych neriskovala, že bude Dex v noci moje bacily dýchat. Nemocní kluci, to je to poslední, co by mi teď ještě scházelo!
Venku už bývá hezky a teplo, tak Alex už zase drandí na firstbiku. Každý den ráno vstává a suverénně se obléká a že jede metrem za tátou. Je neuvěřitelné, jak je dítě přizpůsobivý tvor. Vůbec mu to nepřijde divné a smutný z toho také není. Už to asi přijal, že to teď takhle je a za tátou se vždy moc těší. Nosí mu ukazovat hračky a posílá mu obrázky, co nakreslil. Na poslední návštěvě od táty dostal k svátku auťák (asi dvoustý), tak měl radost a my ostatně taky. Ani Maxík nepřišel zkrátka. I na něj se s autíčkem myslelo, aby se neprali. : -)
Tento týden bude klidnější, tak slibuji, že se zase po týdnu ozvu ze světa dění naší povedené rodinky. Mějte se pohádkově a za týden zase tady ahoj.
Pavlína
-352x198.jpg)
