Budu dobrou mámou?

 Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Měla jsem kamarádky, které si tak strašně moc přály otěhotnět a pak to mateřství až tak moc „nežraly“, nebo naopak ty, co to braly „na pohodu“ a řešily pak výchovu a dítě strašně moc. (Až přes čáru – podle nás v okolí.)

A to je právě ono. Podle jakých kritérií se dobrá máma pozná?

Podle toho, jestli bude odpovídat měřítkům své tchýně, matky, sester, švagrových nebo švagrů a jejich manželek (ano, zpravidla to býváme my ženy, co vznášíme kritiku, ale už jsem se setkala i s nesouhlasem mužů – přesto v mnohem menší míře nebo mnohem tolerantněji vyjádřeným), kamarádů s dětmi či bez dětí a lidí například v MHD nebo metru?

Došlo mi to, když jsem si tuhle otázku vlastně druhé těhotenství nepoložila. Je mi to jedno. Když si totiž mám odpovědět na tuto otázku zpětně – jestli se považuji za dobrou mámu – tak odpověď zní: dělám, co můžu, ale stejně to není dost. A to právě podle nikoho a nikdy. Ani podle mě. A tak jsem jen tak mimochodem zaujala postoj, který zaujímám ve svém životě k věcem, s nimiž i při nejlepší vůli nemůžu nic udělat – neřeším to a dělám, co umím.

Přesto si nějaké otázky pokládám, jen už to není otázka prostá: jsem dobrá máma? Jsme dobří rodiče?

Přitom odpověď na stejnou otázku týkající se mého manžela by zněla jasně a jednoznačně. Je skvělý otec.

Ano. Je to tak. Přestože není dokonalý, je skvělý otec. Svému dítěti rozumí, umí se naladit na stejnou vlnu, nikdy mu nedá najevo, že ho některé věci otravují (přestože ho zákonitě otravovat musí), nebaví nebo jim nerozumí. Umí pro něj vymyslet hry, při kterých se nenudí, nasmějou, unaví a navíc se umí o něho postarat. Jeho dítě je šťastné. Beze zbytku.

Někdy se zkrátka sebe ptám, zda je šťastné i se mnou. Smějeme se, ale ne tolik jako se směje s tátou… mé hry jsou často zaměřené na nějakou dovednost. Malý se více soustředí, než nasměje. Máme každý jiný systém, jiné hry, jinou náplň času stráveného spolu.

Neumím tedy odpovědět, zda jsem dobrá máma. Spíš bych uměla říci, že nejsem dokonalá. A to nikdo. A na to si zvykám. Něco jinak chci udělat, jinak to plánuji, mnohdy bych chtěla i jiný přístup. Ale neumím to. Některé věci se učím, jiné rovnou zavrhuji, když je v reálu u někoho vidím.

Např. navštívíme-li kamarády, vidíme, co bychom my dělali a děláme jinak, pokud navštívíme tchýni, vyslechneme si, co děláme špatně, má muť má taky pocit, že bez ní bychom to nezvládli a vlastně nezvládáme. Na výchovu mám vlastně jen jedno heslo – rady rodičů nebývají vždy moudré.

A to se dá aplikovat na každého. Ať se snaží sebevíc, co funguje někde, nefunguje jinde a naopak. Navíc rady tchýní, které přijedou nebo vidí ratolest jednou za „uherák“ jsou vlastně k ničemu, jestliže ve skutečnosti neví, jak to u vás obvykle funguje.

Příkladem buď moje tchýně. Kritizuje nás za Adamův denní režim. Prý dítě režim potřebuje.

Není na tom nic, s čím bychom nesouhlasili. Jenže těžko jí vysvětlit, že neznáme jiné dítě v našem okolí, co by mělo tak pevný režim, jako má Adam.

Jestliže totiž přijede právě jednou za zmíněný salám a vybere si ze spojů ten, který nejméně vyhovuje z hlediska času stráveného s Adamem v bdělém stavu (a my to dopředu víme), zkoušíme ho přizpůsobit jí, aby se nestalo, že Adam čas, kdy u nás bude, prospí, namísto aby byli spolu. Pak se stane, že pláče, když jde spát moc brzy nebo jinak, než je zvyklý… no má totiž narušený režim, že? Nebo si tento svůj úsudek potvrdí jen z hovoru z auta, když jedeme v osm domů z návštěvy kamarádů, kde jsme byli po několika měsících a kluci si vyhráli tak, že Adam nechtěl domů (a s dětmi se zatím až tak často do kontaktu nedostane), nebo toho, že u ní v postýlce pro něj připravené po obědě neusne, protože tam není zvyklý, jsme-li u ní na návštěvě po několika měsících.

To vše je předmětem kritiky. Jenže jak jí vysvětlit, že s ní souhlasíme, ale porušujeme jeho režim právě kvůli ní, nebo zcela ve výjimečných situacích – ona má svůj úsudek a svůj názor. A z pár návštěv ho nezmění.

To stejné je s mojí mámou, jen v jiných věcech. Má máma zase nechce zabezpečovat šuplíky v kuchyni. Její teorie zní, že se dítě musí naučit do šuplíků nelézt. Nevadí jí, že v šuplíku, který si velmi snadno otevře, jsou ostré nože. A tak nezbývá, jestliže je to její domácnost a my dočasně na dlouhodobé návštěvě (domeček zatím v nedohlednu), než hlídat a hlídat a nenechávat samotného. Její argument, že se i kdysi v paneláku moje mladší sestra poslouchat a neotvírat šuplíky naučila, neodporuji tím, že tenkrát se kovová kuchyňská linka se zavíráním na silný magnet a plastové šuplíky dala těžko otevřít i dospělému, natož dítěti, tedy že to posloucháním nebude… a mnohé další. S názory rodičů a jejich vzpomínkami na „tenkrát“ je to složité.

A s kamarády? Podobné. Každému vyhovuje něco jiného. Má jinou domácnost, jiný její chod. My bychom dětem chipsy nedali, oni ano. Naše dítě chodí spát kolem sedmé a také kolem sedmé vstává, jejich chodí spát v devět a spává do půl desáté… my ho nenecháme dělat, co si usmyslí, protože bychom nevydrželi řeči babičky, že vevnitř se s míčem nehraje, do šuplíku se neleze apod., oni berou hraní s hrnci jako největší zábavu, při níž je od něho největší klid… My nekoupili helmičku na doma, aby se nezranil, někteří naši známí ano. My nedonutili babičku sundat ubrus ze stolu, oni jej nemají… a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

Jsme proto špatní rodiče, jsou snad oni?

Ne. Jen každý máme jiná měřítka, jiný názor, jiný pohled na rizika, na hraní, na učení a na poslouchání a jiné babičky nebo bydlení.

A každé dítě má jinou povahu.

Ano, mám strach, jak se děti snesou, jak my to zvládneme, jací budeme rodiče oběma dětem. Mám strach, jestli mi mé dítě nepřeroste přes hlavu a hlavně mám strach, že bych ze svých dětí mohla vychovat nevychovance a neschopné a nechtěné partnery. To je můj strach.

Přála bych si totiž, aby mé dítě bylo šťastné, schopné v mezilidských vztazích a spokojené tak, aby se nebálo říci mi svůj názor a hlavně nějaký mít. Aby se nebálo se splést, nemít pravdu a umět se omluvit.

Ale nevím, jak to udělat. Budu stále něco číst, zkoušet to různými způsoby… A v první řadě chci, aby věděly, že jsou milovány a budu se snažit je vyslechnout, když o to budou stát. Víc, než mě naučil život a lidi okolo, jim stejně umět dát nebudu.

Chci, aby věděly, že jsou lidé hodní a zlí, ne všichni to s nimi budou myslet dobře, ne všichni budou vždy špatní a ne vše je černé nebo bílé. A také, že vybrat si a rozhodnout se, není vždycky snadné. Že každá reakce má nějaký následek, výsledky práce mohou spočívat na náhodě a štěstí, ale více na píli a trpělivosti… vztekem a křikem ničeho nedosáhnou a nikdy nebudou mít lidi na své straně, pokud budou myslet jen negativně. A tak bych mohla pokračovat dál a dál, do nekonečna…

Jenže nikdy nevím, jestli moje děti nebudou mít jiná kritéria a tyhle mé cíle mi nevytknou… a co na to bude moje odpověď? No přece, ať si se svýma dětma udělají, co dovedou :o) a co svedou.

Zkrátka, každý dělá jen to, co může a umí – a o čem je přesvědčen. Chyby nejsou vyloučeny ani jim nejde předejít.

To je život. Dokonalá máma? Nedosažitelná iluze. Sen a mámení. A já chci být tady a teď – pro své děti. Nedokonalá a svá. A snad budu mít to štěstí a uvidím ze svých dětí vyrůst báječné lidi – podle mě a jejich partnerů a kamarádů.

Zuzana

Zuzana právě prožila 32. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?