Bratrské dělení

Docela symptomaticky se celá tahle otázka bratrského dělení manifestuje na jídle. Když sedíme kolem stolu a jíme, Filípek obvykle asistuje ze svého lehátka, pozoruje nás a podle jeho chování soudím, že moc dobře chápe, že jíme a především že je to něco jiného a určitě mnohem zajímavějšího než mateřské mléko. Dost často mi totiž svým pokňouráváním hlásí „Mámo, já jsem tady taky a chci to, co máte vy!“ Většinou ho uplatím kukuřičnou křupkou (kterou si hbitě vetkne do chmýří na hlavě nebo vetře do oblečení), a když křupka nezabere, přeruším stolování a chovám, zatímco tatínek do sebe honem hází svoje jídlo, abychom se mohli vyměnit a já si vystydlý oběd/večeři mohla dojíst. Před naším obědem obvykle má svůj příkrmový obídek i Filípek. Zatím jsme jen u ochutnávání zeleniny; Filípek naštěstí není po dědečkovi a šmakuje mu dýně, řepa i obávaná brokolice (vařená od maminky, skleničky mladý pán nepapá). Jenže takový příkrm, to je zase něco moc zajímavého pro staršího Honzíka.

Celkem jsem si už zvykla, že jakmile my dospěláci něco jíme, potřebuje to Honzík taky ochutnat. A tak jsem se postupně naučila téměř neslyšně rozbalit čokoládu nebo sušenky a mlsat na tajňačku v kuchyni při vaření nebo uklízení nádobí z myčky, když si Honzík hraje vedle v obýváku (jakmile zašustí obal, je Honzík v tu ránu u mě a chce taky, lhostejno, co zrovna mám). Ale že ho tak moc budou brát i rozmixované zeleninové kaše, to bych vážně nečekala. A tak každé Filípkovo papání příkrmu zakončuje „poslední lžička“ pro Honzíka. Když chystám Filípkovi příkrm, Honzík bedlivě sleduje, co mu tam dávám. Uvařila jsem si totiž jednotlivé druhy zeleniny pěkně v páře, rozmixovala a naplnila jimi silikonová tvořítka na led. Jejich obsah jsem po zmrznutí přesypala do Avent kelímků a mám tak v mrazáku připravené malé porcičky, které můžu mezi sebou libovolně míchat. Honzík spoluurčuje, co bude mít Filípek k obědu, ohlídá mě, abych do ohřátého množství nezapomněla přidat kapku oleje, zamíchá příkrm a pak sleduje, jak Filípka krmím. Po pár olíznutích lžičky už se hlásí o svoje, „A teď už to po něm dojím!“ Dokud Filípek hezky otvírá pusu a má zájem, snažím se krmit jeho, ale běda, kdybych neschovala desátek Honzíkovi! Asi dvakrát jsem z roztržitosti zapomněla a následoval velký křik. Jednou jsem dokonce musela extra rozmrazit jednu kostičku dýně, jinak nebyl k utišení.

Výhradně Honzíkovy jsou ovšem instantní kaše Sunarka, které jsme dostali jako dárek od Babywebu. Jsou určené dětem od jednoho roku, Filípek tedy musí na svou ochutnávku ještě počkat. Zato Honzík je nadmíru spokojený – miluje mléko a mléčné výrobky vůbec, navíc vanilková a kakaová jsou jeho oblíbené příchutě téměř čehokoliv (snad jen jahodová jim může konkurovat). A pro mě je zase příjemné a především velmi pohodlné, že stačí ohřát mléko a smíchat je s kaší. Krupicovou kaši mám ráda už od svého dětství, Honzík je v tom po mně, a někdy se i těch pár minut nad hrncem zdá jako příliš dlouhá doba (hlavně když Filípek pláče a pomůže jen maminčina náruč). Ohřát mléko, zamíchat a hotovo – prostě perfektní řešení.

S hračkami to je zatím poměrně jednoduché, kluci si v tomto ohledu ještě moc nekonkurují. Filípek vděčně a se šťastným úsměvem pozoruje Honzíka, jak si hraje s auty nebo vláčky, bouchá kladívkem a běhá z herničky do obýváku a zpátky. Někdy mu Honzík sám nabídne něco k prohlídnutí, půjčí mu auto nebo dřevěné kostky, a Filípek dává hlasitě najevo své nadšení. Horší je to vzápětí, kdy si Honzík bere hračku zpátky. Filip spustí rozzlobený křik. Honzík se ale rychle naučil, že pomůže nabídka jiné hračky – a obvykle sáhne po chrastítku, háčkovaném medvídkovi nebo Filípkově oblíbené barevné plyšové housence. Spokojenost je pak na všech stranách. Zdá se, že Honzík už také pochopil princip dědění věcí. U oblečení, které už mu je malé a dávám je stranou, sám říká, že to schová pro Filípka, až do toho doroste. Podobně mu přiřadil už některé hračky, se kterými si dříve hrával. Taky malé botičky mu chce nechat – tam ale nesouhlasím a zastávám názor, že by měli kluci každý mít vždy nové botky, kvůli vývoji nohy.

Snad jediná věc, kterou kluci dědí naopak – starší po mladším – je voda ve vaně při večerním koupání. První se koupe Filípek, chvilku si pohrajeme ve vodě, nechám ho pěkně vykopat nožkama a cákat ručkama. Dost často má tendenci vodu také ochutnávat – vůbec mu nevadí, když se mu ponoří pusa do vody a on si trochu lokne. Jakmile je slyšet crčení vody při vynořování Filípka, přiřítí se Honzík do koupelny a hrne se do vany. Než Filípka otřu, namažu a nachystám do postýlky, hraje si Honzík ve vaně, pouští a vypíná vodu a s tatínkovou pomocí se myje. Ukládat do postele chodíme někdy všichni čtyři – já uspávám Filípka a Honzík se tulí s tatínkem; někdy uspávám jen já a Honzík ještě zůstane s tatínkem v obýváku a jdou pak spolu později, a někdy si Honzík počká, až Filípka uspím, a pak chce uložit taky od mámy. Zřejmě si tak dohání deficit fyzického kontaktu se mnou ve dnech, kdy je příležitostí k pomazlení méně.

Nejsladší jsou ovšem moji chlapečkové v noci, kdy spí a nedělí se o mě, a ani já nemusím hlídat, jestli jsem je během dne pokaždé spravedlivě podělila. Prostě se ke mně tulí oba, z pravé strany Filípek, někdy přisátý k prsu, někdy jen tak, aby se mě mohl dotýkat ručičkou; z levé strany Honzík, odkopaný a bez peřinky (kterou si soustavně odhrnuje pokaždé, když ho v noci přikryju), spokojeně oddychující. A já poslouchám jejich dech, doplněný ještě o oddechování manžela, a je to taková moje malá noční hudba, každodenní ukolébavka, potvrzení toho, že v mém světě je vše v pořádku a na svém místě, protože všichni tři moji muži jsou klidní, spokojení a se mnou.

Dobrou noc a sladké sny!
Jarka