Bojové šestinedělí

Po prvních dvou dnech absolutní euforie z porodu, začal stres z krmení už v porodnici. Psala jsem někdy dřív, že má fyziologická výbava ke kojení není věru ideální. Mám úplně ploché až vpáčené bradavky a ani Maxíka jsem přímo nekojila, jen mléko odstříkávala. On navíc nebyl žádný savec a po svém těžkém porodu byl boj několik týdnů vůbec do něj něco dostat. Takže po prvním neúspěchu jsem byla absolutně odhodlaná to napodruhé zlomit.

Malá Viktorka je od začátku celkem dravá a savá a už na porodním sále se nám přisátí povedlo (s Maxem nikoli). Hodně jsme se společně snažily pak i na oddělení a víceméně se nám dařilo. Sice se u mě střídaly sestry, co mi neustále nabízely kloboučky a strašily mě, že z těch kousanců co jsem si přinesla od Viky ze sálu, bude velký problém, ale nedaly jsme se.

Po dobu těhotenství jsem se snažila poctivě nosit formovače bradavek a kloboučkům jsem se chtěla ideálně vyhnout. Vše šlo víceméně v pořádku, než se dostavilo první velké a bolestivé nalití prsou. Ta vypadala jak kdyby na nich žádná bradavka ani nebyla a zhruba den jsme se obě dost natrápily. Přidejte do toho hormonální bouři, fakt že Vám každou chvíli všichni radí úplně něco jiného a můj stres z toho za každou cenu to zvládnout. Bohužel jsem nakonec po těch kloboučcích sáhla a obě jsme měly velkou radost že to zase šlo. Řekla jsem si, no co, přinejhorším kloboučky odbourám pak v klidu doma.

Chvíli nám bylo fajn a já měla radost, že už i nějaké to mléko navážíme na váze. Další den přišla další drobná komplikace. Problém poporodní péče v porodnicích spatřuji v jedné věci – porodnici musí maminka opouštět ideálně s konkrétním množstvím nakojeného mléka, které se do miminka vpraví a to jakýmkoli způsobem. Takhle to zní hrozně, ale je to můj dojem víceméně z obou porodnic, kde jsem byla. Chápu ty důvody, proč tomu tak je, ale zejména pro maminky, kterým nejde kojení jako po másle stejně jako mě, je to poměrně stresující. Navíc jsem u sebe na pokoji měla jinou maminku, která své dítko kojila mnohonásobně větším množstvím mléka než-li já, rodila den po mě a to vše s absolutní lehkostí. Čistě z rozumového hlediska vím, že tohle se nedá porovnávat, že ten nástup mléka má každá žena jinak, každé miminko je jiné atd. Ale sestry i můj splašený mozek to viděly rozdílně. Takže když si malá nebrala co je třeba a ještě zatím nepřibírala na váze, byl čas na příkrm. Zkusila jsem tedy odstříkat a s překvapení jsem zjistila, že mléko mám, ale Viky si ho bůhvíproč nebere. Porodnici jsme nakonec opouštěli ve stavu kojení s kloboučky a dokrmováním vlastním mlékem přes stříkačku.

Konečně jsme byly doma. Manžel byl takové zlato, že krom péče o syna stihl komplet vygruntovat byt, navařit na několik dní a vše připravit na náš příjezd. Ta adaptace doma prvních pár dní byla i o to jednodušší, že už nějakou tu zkušenost máme a věděli jsme, jak si to doma budeme chtít vše uspořádat. Max vzal příchod sestřičky domů velmi sportovně a klidně a než žárlivý byl spíše hrozně zvědavý. Sestřičku chtěl vozit v postýlce, asi hodinu po příchodu domů od ní odehnal zvědavou kočku a podával jí svůj dudlík, když zaplakala. Takže řekněme, že jedna z obav, které jsem měla, byla zažehnána. Manžel s námi byl týden doma a já tak měla dostatek času si vytvořit nějaký systém, který budu s oběma dětmi mít.

Vše z počátku vypadalo poměrně bezproblémově, ovšem věděla jsem, že musím zapracovat na tom, aby malá vypila ode mě více. Což se bohužel nedařilo, navíc ji to vždy hrozně unavilo, také díky žloutence hodně spala a k jídlu jsem jí musela budit a přesvědčovat. Nevypila ode mě více než 30 ml. Na pomoc jsem si tedy zavolala porodní asistentku, která v rámci své péče poskytuje i laktační poradenství. Trochu jsme zapracovaly na technice, povzbudila mě, popovídaly jsme si a vymýšlely taktiku jak na tu naší malou slečnu vyzrát. Bály jsme se totiž, aby si na stříkačku nezvykla a neodmítala tak klasické krmení. Na náladě mi za pár dní také nepřidalo, že jsme u dětské doktorky nebyly pochváleny za drobný váhový úbytek při prvním vážení a jen drobný váhový přírůstek při druhém vážení. Začínala jsem z toho být opět dost ve stresu, malou jsem stále vážila, propočítávala kolik za den vypije a snažila se do ní dostat co nejvíce. Ale situace se moc nelepšila a stále pila relativně málo. Nakonec jsme zkusila malou nechat přisát bez kloboučku. K mému velkém překvapení v tom najednou nebyl téměř žádný problém a malá na druhé kolo jednoho kojení vypila dvojnásobek, co v kole prvním s kloboučky.

Byla jsem šťastná jak blecha a vypadalo to, že máme vyhráno a já budu normálně kojit. Za pár dní mě ovšem začala trápit jiná věc. Postupně a plíživě se kojení stávalo zejména na začátku při přisátí poměrně bolestivé. Přidaly se i další obtíže. Bolestivé nalévání prsou, na střídačku se mi obě ucpávala a malá začala mít opětovně problémy s přisátím, zejména po delší pauze. Několikrát do týdne jsem mívala zvýšenou teplotu, častokrát po kojení zimnici, jak se začalo tvořit mléko nové. Budila jsem se zničená, neodpočatá, zlámaná. A bolest při kojení se čím dál tím více stupňovala a na obou prsou mi objevily ragády. Ne malé, dost hluboké a velmi bolestivé. Prsa samotná jsem měla velice citlivá. Vyzkoušela jsem všechno co se na tyto obtíže doporučuje. Jak medikamenty, tak různá doporučení, jak při podobných obtížích postupovat.

Dlouho jsem byla přesvědčená, že je třeba jenom to vydržet, že si mé tělo musí pouze zvyknout a že malá i já se kojit prostě učíme. Dokonce jsem si domů pozvala další laktační poradkyni, abych měla i jiný pohled na věc. Během její návštěvy v podstatě přišla na to, že veškeré pomůcky, které by mi mohly ulevit doma, mám a buď jsem je už zkusila nebo používala. A v podstatě doporučila na pár dní Viktorku přímo nekojit, ale odstříkat a použít zase stříkačku. To jsem absolvovala několikrát, ale výsledek vždy byl, že po zahojení, mi malá po pár kojení prsa rozdrásala zase do krve na stejných místech a přidala i pár dalších.

A protože jsem Viktorku stále vážila, viděla jsem, jak i mléka začíná najednou ubývat. Zkrátka kojení nebyla radost, ale jedno velké trápení. Tohle mučení musel stopnout až můj manžel, když slyšel, jak při každém přisátí doslova řvu bolestí a viděl, jak mě to ničí. Řekl mi, že takhle se dál trápit nemůžu. Mně asi po desátém vodopádu slz za poslední týden došlo, že má pravdu. Zkusila jsem asi vše co šlo, nedá se nic dělat, malou kojit nebudu přímo, ale stejně jako Maxe po odstříkání přes lahev.

Nemůžu ani vypovědět, jak se mi během jednoho dvou dní ulevilo. Na jednu stranu mě to strašně mrzelo, protože jsem věděla, že odstříkávání neudržím s dalším malým dítětem doma na dlouho, ale na stranu druhou jsem měla svědomí čisté, že jsem udělala maximum. Až zpětně mi došlo, že jsem se i hrozně bála každého krmení a měla z toho regulérní trauma.

Nemyslím si, že mé problémy byly způsobeny špatnou technikou. Viděly mě dvě laktační poradkyně a nespočet sester v porodnici a sama jsem se snažila si na způsob přikládání dát velký pozor. Má osobní teorie je, že jak se malá v počátcích musela naučit sát velmi silně kvůli kloboučkům, aplikovala stejnou sílu i na má prsa s úplně placatými bradavkami a velmi jemnou kůží (ta je teď sice téměř zahojená, ale bolestivě praská i pod náporem poměrně jemné odsávačky).

Prostě klasické kojení nám není přáno a přiznám se, že ženám, které kojí bezproblémově upřímně závidím. Pár dní po mém rozhodnutí nekojit malou přímo, jsem se dokonce nemohla zbavit lehkého pocitu méněcennosti, protože i společensky je na kojení kladen velký důraz. A do jisté míry i oprávněně, jelikož je to to nejlepší co můžete dítěti dát.

Dnes jsem se vším srovnaná a v největší pohodě od porodu. Malá prospívá každý týden minimálně o 200 gramů a vypadá spokojeně. Zkrátka a dobře, asi nic by se nemělo lámat přes koleno. Můj plán je udržet své mléko alespoň do konce druhého měsíce a pak přejdeme na umělé. Je to cesta, která je mi už známá a i když to není ideální, má to také i své výhody. Hlavně pohodu finálně pro celou rodinu, která je asi v této situaci nejdůležitější. A jiným maminkám bych poradila, aby když budou mít nějaký problém, zkusily vše co lze, neváhaly se obrátit na odborníka, ale když to nepůjde, nenechte to možná zajít tak daleko jako já.

Maminkám v pohodě zdar a těším se opět za týden,

Linda

PS: Kdo dočetl až sem, má bludišťáka za čtenářskou statečnost 🙂