Blinkání, smrkání, kakání – i taková je mateřská

Už u Laury se mi to stávalo občas, když jsme jeli autem, tak ona z ničeho nic byla hodně uplakaná, brečela, slzy jí tekly, nic nepomáhalo. Vždy jsem to přisuzovala přetažení. Když už vypadalo, že zabere, tak opět veliký řev. Vždy jsme po chvíli zastavili s tím, že asi budu kojit, a pak jsem zjistila, že byla pokakaná. Už tedy tenkrát s Lolou jsem dostávala první lekce a kolikrát i u ní jsem na to zapomněla, co by mohla být příčina toho pláče v autosedačce. Poučila jsem se ale alespoň tak, že pokaždé, když někam jdeme nebo jedeme, raději dvakrát kontroluji plínku. Jelikož se mi už hodněkrát stalo, že jsem ji přebalila, pak si jen na sekundu odběhla a ona se mezitím stihla pokakat a já byla přesvědčená, jak je vše ok, protože má novou plínku. Takže jako poučená a zasloužilá matka, jsem takto přistupovala i k Sárince.

Plínku opravdu kontroluji každou chvilku, ale na kakání v autosedačce jsem opět úplně zapomněla. Posledně jsem jela s holkami pro manžela do práce a Sísa celou cestu moc brečela. Bylo velmi náročné řídit a přitom ještě utěšovat Sárinku. Po cestě zrovna nebylo ani místo k zastavení. Říkala jsem si, že ji budu muset asi nakojit. Když jsme dojely k manželovi, tak jsem si ji vyndala ze sedačky, ale prso nechtěla, pak čuchám, čuchám a samozřejmě byla pokakaná. Hned jsem ji přebalila do sucha, a jakmile jsme po chvíli vyjeli, tak usnula.

Zpětně jsem si vzpomenula, že mě Laura na to upozorňovala. Holky jsem doma dala do sedaček a šla jsem zavřít psy a otevřít bránu. Přišla jsem, sedla za volant a Lola mi povídá: „Mami, mimi ee,“ tak jsem říkala, že asi upozorňovala na nějakou špínu. Prostě mi to nedošlo. No nic, tak snad příště už si to budu opravdu pamatovat a nebudu vyšilovat, že vůbec nevím, co může Sárince být.

Nemoc opět zaútočila

Bohužel nás přesně po měsíci opět dostihla nemoc. Dostala jsem ošklivou rýmu a bolení v krku. Tak nějak jsem doufala, že to nic nebude, a jak rychle to přišlo, tak to rychle odejde. Ale ode mě to chytly holčičky a my jsme měli o program postaráno. Naštěstí mužská rýmička se tentokrát nedostavila.

Holky měly teploty, velmi hustou rýmu a stále jsou hodně zahleněné. Lola přes víkend skoro ani nemluvila. Měla špatné hlasivky. Museli jsme tedy odsávat a kapat několik kapiček. Musím říct, že v jednu chvíli to bylo opravdu náročné. Ten první den, kdy jim ta rýma jen tekla, jsem se ocitla mezi nudlemi a stále jen utírala a utírala. Musím říct, že kolik rým jsem si s Laurou prošla, tak ani jednu neměla tak ošklivou jako teď Sára.

V noci vůbec nemohla spinkat, nemohla dýchat. Museli jsme ji několikrát budit a odsávat a prostříkávat, aby se mohla nadechnout. Nebylo to nic příjemného. Hned po víkendu jsem holky raději vzala k doktorce, aby je poslechla. Obě mají i ošklivý kašel. Asi naposledy jsem k doktorce spěchala v pondělí na osmou hodinu. Byla jsem tam takto poprvé a tam bylo lidí, dětí, všeho. Doufám, že jsme si odsud nepřinesli ještě něco horšího.

Bohužel jsem se setkala taky s tím, že z lidí, dospělých lidí, se naprosto vytrácí nějaká slušnost. Když jsme čekaly na paní doktorku, tak jsem s holkami seděla mimo čekárnu, abychom se vyhnuly co největšího množství dalších nemocných dětí. V jednu chvíli se do místnosti přiřítila maminka s chlapečkem v náručí. Než stihla pořádně otevřít dveře a vejít do čekárny, tak se chlapeček pozvracel. Poblinkal sebe, mámu a celou zem. Paní stihla ještě, než vešli do čekárny (byli vzati přednostně), zavolat manžela, ať tam dojde a sebere po nich oblečení, co tam nechává.

Za chvíli přišel manžel a vyndal z louže oblečení a celou dobu nechal všechny ostatní, aby to rozšlapávali a chodili v tom. Děti, dospělé, kočárky, všechny. Každý, kdo prošel, tak tam šlápl a hezky to roznesl dál. Pán se na to celou dobu jen díval. Přitom měl metr od sebe recepci, kde mohl o úklid poprosit. Bohužel to neudělala ani maminka, která se zatím vrátila s chlapečkem od doktorky. Všichni odešli. Šla jsem tedy poprosit na recepci, zda by to mohli nějak uklidit, že to opravdu je velmi nehygienické a všude se to roznáší. Během chvíle bylo uklizeno.

Vůbec jsem nevěřila, že je někdo schopný se takto zachovat. No jsem pro příště poučená. Chodit k doktorce, až to bude opravdu nezbytně nutné, ale rozhodně ne v pondělí. Teď už jen doufám, že nemoc je na ústupu a vše bude už dobré. První noci holky téměř nespaly, tak to bylo náročné, teď už zase krásně v klidu oddychují, tak si mohu alespoň trochu odpočinout.

Chvála nošení

Díky nošení jsme ale celý nemocný týden přečkali o něco lépe. Laurinka měla při nemoci opět potřebu se více nosit, dokonce jsme si nějaké dny spolu zopakovaly i uspávání v šátku. Oooo, to jsem si úplně zavzpomínala. Jeden večer se tedy musela nosit stejně jako Sárinka, takže mít navíc 18 kilo bylo opravdu znát. Jedna na zádech, jedna na břiše. Každopádně opět se mi to osvědčilo jako nejrychlejší způsob uspávání. Do pár minutek obě tvrdě spaly. Je to krásné, když mi pak Lola dává přes rameno ruku a chytá Sárinku, a i přes to, že neleží jedna vedle druhé, usínají ruku v ruce. Nošení se opět projevilo jako obrovský pomocník pro mě jako mámu na mateřské. Stále tvrdím, že s ním je to všechno o dost krásnější a jednodušší.

Krize

Poslední dny byly opravdu velmi náročné. Tlak z přestavby je už znát a mně dochází kapacity. Někdy mám pocit, že to tu na mě všechno padá. Chtěla bych někam utéct, křičet a jen chvíli svobodně dýchat. Absence kuchyně, rozděleného obýváku a ložnice, teplé vyhřáté koupelny a dalších věcí, je opravdu už znát. Odpočítávám dny, kdy se začneme stěhovat zpět a velmi doufám, že to bude již brzy.

Navenek se stále snažím, jedu a funguju, ale uvnitř už jsou dny, kdy už nemůžu. Kdy si přijdu i jako máma nanic. Nedokážu se holkám pořádně věnovat, anebo naopak je tak moc zaměstnáváme lítáním po obchodech a sháněním všeho možného k rekonstrukci, že si pak vyčítám, jak to pro ně musí být vyčerpávající. Ale tak se těším na to, co nás čeká, že stále jsme tohle všechno schopni nějak zvládnout.

Dneska to bylo jen o samém blinkání, kakání, smrkání a dalších super věcech, které jsou nezbytnou součástí každého dne. Jsem ale ráda, že já se o takové příběhy mohu s někým podělit a ty „roztomilé“ vzpomínky budeme mít zaznamenané.

Tak přejeme všem v tomto období, ať jste plní energie a hlavně zdraví.

Krásný den

Bára a Sárinka