Blázinec

Martínek lehnul jako první. Zvracel a kadil, kde a jak se dalo. Ať jsme do něho vpravili, co jsme chtěli, třeba jenom jedinou lžičku čaje, která vypadala, že zůstala, tak se vzbudil s tím, že ji vyzvracel. Manžel s ním odjel do nemocnice, protože hrozila dehydratace a bůhvíco. Rotaviry už jsme zažili a fakt jsem nechtěla vidět Martínka znova ležet jako tělo bez duše.

Pražský zdravotnický systém opět nezklamal. V nemocnici mu tedy udělali veškerá možná vyšetření, až na vyšetření stolice, což bych řekla, že bylo klíčové. Chvályhodné. Lékaři se domnívali, zda-li netrpí na invaginaci střev, což je, že se jedno zasouvá do druhého. S touhle informací můj mozek nedokázal pracovat: Jakože my pošleme Martínka do nemocnice s virem a on přijde domů s rozpáraným břichem a úplně jinou diagnózou?!

Nedokázala jsem pochopit, z jakého důvodu potřebovali vyloučit onemocnění střev a v té nemocnici ho vlastně neléčili na to, co měli… tedy virus. Nechali ho vyhladovět a vyžíznit, dali mu vypít dva hrníčky čaje, sníst jednu přesnídávku, a poslali ho domů další den ráno s tím, že je všechno v pořádku. No, nebylo. Martínek doma jedl a pil po troškách, ale další den se vzbudil opět s tím, že se komplet celý pozvracel. Nutno podotknout, že den, který Martínek strávil v nemocnici, jsem já strávila na záchodě. Zavolala jsem do nemocnice, lékařka řekla: „přijeďte zpět“.

Dojeli jsme, čekali asi 3 hodiny, i přesto, že pochybení tedy bylo na straně lékařů Thomayerovy nemocnice. Opět nás vyšetřovali na chirurgii: PROČ?! Viry se řadí mezi chirurgické zákroky? Jednotlivé odbornosti medicíny spolu prostě nekomunikují. Paráda! Kdybych mohla, tak asi někomu zakroutím krkem. Poslali nás ještě na dětské a odtamtud nás poslali domů se závěrem, že tedy lapil vir a máme čekat, až to přejde. Následující den vir skolil manžela. A Mikuláše celou dobu natahovalo a netrávil dobře mlíko. Naše obvodní potvrdila, že může jít o projev nemoci, že se s tím i on pere, seč může.

Asi mě nikdo nepřesvědčí o tom, že jde pouze o virus. Myslím, že je to především projev psychosomatický: Martínek nechce přijmout Mikuláše. Sám se dostává do stavů, kdy pro nic za nic začne řvát, je k neutišení nebo když se utiší, tak se znovu rozeřve, začne kašlat, strkat si ruce do pusy a nadavovat.

Vlastně naše obavy z toho, že Martínek bude Mikuláškovi ubližovat se zatím ani nepotvrzují. Nechodí za ním, nelomcuje s postýlkou, umí ho hezky pohladit, dát mu pusu… Samozřejmě, když se Martínek naštve, tak do Mikiho umí i strkat a mačkat ho, ale to většinou, když ho držím na rukách. Snažíme se Martínkovi vycházet vstříc, co jen to jde, chválit ho, věnovat mu pozornost, ale strávit to prostě musí sám. S tím mu asi nepomůžeme.

Jestli jsou vaše zkušenosti jiné nebo podobné, napište, prosím.

Za uplynulý týden jsme protočili více vody než v prádelně. Konec dobrý, všechno dobré. Situaci v naší čtyřčlenné rodině jsme stabilizovali a já doufám, že se přehoupneme do nového roku ve zdraví. Snad nám to těch 20 dní vydrží.

Závěrem bych pak jen citovala Martínka, který na své poslední cestě z nemocnice pronesl naprosto trefně: „To je bázinec, Pane Bože!“