Binec, kam se podíváš

Někdy si říkám, že se na úklid vykašlu a budu návštěvám u vchodu rozdávat vidle a holínky. Za všechno může naše culíkatá dračice, která venku vypadá jako zlaté dítě. Doma se promění v neposlušné monstrum, které všude plive vodu, rozhazuje jídlo, rozlévá čaj, vysypává všechno, co je zrovna při ruce.  Všechno stíhá během toho, kdy si v rychlosti potřebuji odskočit, napít se, uvařit.

Patlala, patlama, patláme

Každý týden chodíme dávat papat slepičkám. Tak si nedávno usmyslela, že ty corn flaky, které má ke svačině, musí rozházet po obýváku a dát papat koko. Sice je to na palici a nacházela jsem křupinky i v šuplících ještě za pár dní, ale to dokážu pochopit. Co ale nechápu je jiný příklad. Chtěla nalít mlíčko. Dala jsem jí trochu mléka do kelímku. „Je to studený. Musíme mlíčko ohřát, maminko,“ povídá mi. Tak jí ohřeji mléko a říkám si, že bych si taky po sto letech mohla dát třeba kakao. Než si zaleji kakao, tak mi Niky přináší prázdný kelímek. Měla tam jen trošku, tak jsem ji nalila ještě a koukám, kam s tím jde. Stoupla si před gauč a chlístla to na sedačku. Mléko… na sedačce…. No, jupí….

A to nemluvím o tom, že i polévku je schopná jíst rukama a před rizotem k obědu zásadně neluxuji. Jinak vysávám každý den, někdy i dvakrát. I tak to u nás občas vypadá, jak kdybych si dala od domácích prací relax minimálně na týden. Přitom opak je pravdou.

Pořád si říkám, že jí nebudu dávat jídlo na zobání. Dostane oběd a všechno odnesu, stejně tak svačinu atd. Jenže ona by papala skoro pořád. Pak mi visí na ledničce a brečí, že chce něco papat. Vezmu ji na ruku, koukne do lednice, vybere si jogurt, třikrát se jí zeptám, jestli to opravdu bude papat, třikrát dostanu odpověď, že ano. Rozdělám jogurt ani to neochutná a schová hlavu do dlaní. Nedej Bože, když jí jogurt nechám na stole a jdu si na minutu odskočit. To pak najdu rozpatlaný jogurt po půlce obýváku a nakydaný ve všech talířcích na dětské vaření, které má po ruce. Vaří, no. Prý jako maminka. To taky dokážu pochopit, ale nevysvětlím jí, že to nemá dělat. Takže vymýšlím tresty ve stylu zákazů. Jenže tohle funguje jen chvilku. Pak na to zapomene. Nebo si myslí, že když tu vodu přestane vylévat do postele, tak za to dostane nanuk. Jenže takhle to nechci, pak následuje řev, že teda chce ten nanuk. Ach jo… tak vymýšlím něco jiného. Pořád přemýšlím, jak jí jednoduše vysvětlit, že vypatlat Sudocrem do sedačky, přivádí maminku k šílenství. A to jsem měla ten krém na nejvyšší poličce v ložnici. Ani nechci vědět, jak tam během chvilky vylezla.

Čtěte také:

• ANKETA: Komplikuje diagnóza po internetu léčbu?
• Co nás zaujalo na veletrhu For Babies a For Toys
• Hračka roku 2017: Co nesmí chybět v dětském pokojíčku?

Plive doma, kloktá venku

Ještě jedna věc je teď v kurzu. Plivání na zem. Vždycky dobře pila, tak má pořád při ruce pití. Nejlépe ne v kelímku, protože v tom během pár minut plavou buď hračky, nebo piškoty. Jenže i s netekoucí lahví si poradí. Prostě to zmáčkne a všude je mokro. Nedávno tento um „povýšila“ na plivání, prskání a kloktání. Naplní si pusu vodou a prská na koberec. Výborná zábava na dobu, kdy maminka potřebuje vařit. Jsem si říkala, že ten sporák najednou prská nějak divně.

Při vstupu do našeho obchodu je takové to houpací autíčko. Nikolka tam vždycky na chvilku musí jít. Nevadí mi to, kouknu na telefon, ona mezi tím „parkuje“. Jenže ostuda začala, když chtěla v autíčku napít, což se nezdá jako žádná prekérní situace. Pokud by ovšem nezačala kloktat tak hlasitě, že se i pokladní otáčely, co se to u vchodu děje. Když si Niky všimla, že se na ni všichni dívají, tak ještě přidala v intenzitě kloktání. K mé nevelké radosti ji to vydrželo docela dlouho. Upřímně, je to teď s Nikolkou hoooodně náročné. Doufám, že další článek vám nebudu psát z Bohnic…

Monča a Niky