Bar ve 40. tt – Izraelská přesnost se potvrdila

Mě teda nejvíce zajímal jiný rozměr, a to obvod hlavy. Ten byl naštěstí pouhých 33 centimetrů, a přestože jsem s Anibalem “natrénovala” asi 26, i tak jsem to měla bez zranění, nástřihů a šití.

Ale vezměme to popořádku. V týdnu se mi podařilo ještě sehnat nějaké novorozenecké oblečení (kterého jsme mělau kupodivu zoufalý nedostatek) a KONEČNĚ jsem se dokopala ke sbalení tašky do porodnice. Kufřík starší dcerce pro případ stěhování k mým rodičům se mi ale už sbalit nepodařilo.  Ačkoliv mi v podolské porodnici posunuli termín porodu o dva dny dopředu, rodila jsem na den přesně v datu, které mi určila doktorka v Izraeli. Bylo to pondělí, den po narozeninách mého partnera.

Jak to celé probíhalo

Celý týden jsem se už necítila bůhví jak, přes den jsem mívala docela silné poslíčky, že jsem si myslela, že se mi přes noc rozjede porod, ale v noci to naopak vždy ustalo, tak jsem alespoň měla možnost se vyspat. Takhle to šlo až do neděle, kdy měl můj přítel narozeniny. Nicméně hádám, že si je příliš neužil. Krom toho, že pracoval, tak mě se zmocňovaly bolesti již ve slušné intenzitě. Sice každou hodinu, půlhodinu, deset minut, pak zase hodinu nic…ale když už to přišlo, musela jsem si alespoň sednout a mrznul mi úsměv na rtech.

Odjela jsem s Aničkou k rodičům, protože její péči jsem už absolutně nezvládala. K večeru jsme se doplazili ještě na hřiště, kde si nás vyzvednul přítel a jelo se domů. V předtuše jsem dohodla sestru a mého taťku, že kdyby něco, jeden z nich se dostaví pohlídat starší dítě a ráno ho odveze k mým rodičům. Večer  už jsem rozdýchávala bolesti co deset minut. Pak jsem si ale dala sprchu a opět to ustalo. Šla jsem si lehnout. O hodinu a půl později mne vytrhla ze snu slušná křeč do podbřišku a zad. Vrátila se za osm minut ve stejné intenzitě. Doplazila jsem se do vany, kde se dostavila úleva od bolesti, ale pnutí v podbřišku a zádech jsem stejně cítila každých pět minut. Za několik desítek minut jsem ale skučela bolestí. Že jedem do porodnice rozhodl přítel, kterého to moje vytí vzbudilo.

Zabalila jsem proto kufřík starší dcerce k babičce a dědovi, povolali jsme mojí sestru a vyrazili směr Podolí. Sotva jsem se dobelhala na příjem, skuhrala jsem ještě když jsem dosedala do křesla k měření CTG, a pak se bolest téměř vytratila. Citila jsem moná nějaké prťavé pravidelné stahy, ale téměř bez bolesti. Tak to je jasné, že nás pošlou domů.

Nakonec neposlali. Byla jsem dle lékařky,co mne po CTG přišla vyšetřit, otevřená na tři centimetry a šli jsme na porodní sál. Přede mnou se tyčila vidina alespoň dalších sedmi hodin na porodním sále a to mě netěšilo.  Ale věci náhle vzaly rychlý spád. Podezírám doktorku, že když mne prohlížela, nějakým chmatem to popohnala. Kontrakce se staly bolestivými (a to fakt hodně) a přicházely každé tři minuty až minutu. Za necelé tři hodiny pekla, se dítě dralo na svět. Byla to rychlovka, během které jsem pokřikovala, že nechci ani nástřih ani zranění. Asistentka mi v tomhle zřejmě dost pomohla, a tak mé přání bylo vyslyšeno a nebylo mi vůbec nic. Narodila se nám zdravá holčička Maya.

Zklamalo mě, že po porodu mi nenechali dítě na těle. První dceru jsem měla u sebe celý porod placenty, prohlídku lékařkou, pořád… Nyní jsem se miminka dožadovala, ale odpovědí mi bylo samé “až porodíte placentu, až vás zkontroluje gynekolog, až až…” Dítě mezitím brečelo a já byla nervní. Do toho jsem neustále poslouchala ať se uvolním, jinak ta placenta ven nepůjde. Takhle se nešlo uvolnit.

Tenhle poporodní zážitek mě zklamal a dost přehlušil rychlost a celkově dost hladký průběh porodu. Po tomto porodu, jakkoliv byl rychlý a bez zranění, jsem se cítila vskutku vyčerpaná, bylo mi trochu špatně a musela jsem si proto ještě odpočinout a půjčit miminko dětským sestrám na pohlídání, ačkoliv původně jsem to neměla vůbec v plánu.

Tedy vítej Mayo na světě a uvidíme jak spolu zvládneme první týdny!

Bar