Bar ve 26. tt – Fyzická zátěž a sport v těhotenství

Celý život jsem byla zvyklá sportovat. V pěti letech jsem začala jezdit na koni a také se sportovní gymnastikou, které jsem se závodně věnovala až do šestnácti let. Pak jsem začala závodit ve sportovním aerobiku. Na vysoké škole jsem zhodnotila, že olympijská vítězka ze mne již asi nebude a rozhodla se skončit se závodní sportovní kariérou. O to víc jsem ale do sportu začala šlapat. Pořád jsem si držela jízdu na koni a svůj repertoár dovedností jsem rozšířila o nespočet dalších sportů a aktivit. Mé motto bylo vždy alespoň hodinu denně věnovat nějakému sportu. S přibývajícími povinnosti a starostmi ohledně stabilního výdělku peněz se nakonec mé sportovní ambice ustálily a více specializovaly. Jízda na koni se stala součástí mého profesního života a já se dále zhlédla v běžeckých a trailových či překážkových závodech.

Před prvním těhotenstvím jsem byla na vrcholu své formy. Běžela jsem půlmaraton a snila o maratonu příští rok nebo nějakém čtyřiadvacetihodinovém trailu. Měla jsem za sebou několik překážkových závodů. Každý den jsem chodila běhat, plavat nebo na crossfit, což byla veškerá příprava na závody, kterými jsem vyplňovala víkendy. Třikrát týdně jsem tyto aktivity prokládala ještě jezdectvím a pobytem na koňské farmě a do práce jezdila zpravidla na kole. Sportem jsem vlastně žila, a když se mne někdo zeptal na mé koníčky, místo četby a historie slyšel jen nekonečný výčet různých sportů.

Když jsem poprvé otěhotněla, hned jsem se zajímala, jak je to vlastně s aktivitou a sportem v těhotenství, které není rizikové a probíhá bez komplikací. Kolem sebe jsem měla rozmanitý výběr těhulek a každá aktivitu v těhotenství pojala jinak. Jedna se neustále bála, že při seberychlejším pohybu z ní dítě vypadne, takže navzdory svému aktivnímu životu před těhotenstvím se s pozitivním těhotenským testem začala pohybovat doslova jako lenochod a veškerou svou aktivitu omezila na minimum. Další byla opačný extrém a ještě den před porodem cválala na svém koni kolem jízdárenské haly. Stejně tak jsem na crossfitu potkávala holku, jejíž devět měsíců velké břicho se honosilo „pekáčem buchet“ a byla svědkem jejího těhotenského focení, kde navlečená ve sportovní podprsence a šortkách pózovala u zvedání činek a obracela pneumatiku od traktoru. A teď babo raď, jak se ke sportu v těhotenství vlastně postavit?

Přečetla jsem si různé tuzemské i zahraniční blogy i internetové stránky věnující se těhotenství a sportu. Názory se různily. Někdo tvrdil sport ubrat, nezvedat těžké věci, neběhat kvůli otřesům… Jiné zdroje naopak těhotné sportovkyně podporovaly v udržení aktivity a nepolevování ve sportu. Důležité je hlídat si tepovku a nejít přes bolest, jinak vše dovoleno. Stejně tak se různily názory doktorů, kterých jsem se ptala. Jeden tvrdil, že jestli chci riskovat hematom, rupturu placenty a podobné chuťovky, jen ať si dál sportuju. Má gynekoložka byla naopak velmi nakloněná zachování si dosavadní sportovní aktivity.

Nakonec, po bedlivém studiu všech dostupných materiálů, jsem si stanovila vlastní pravidla:

Jízda na koni maximálně do konce pátého měsíce (z důvodu rizika pádu, změny těžiště a rozestupu pánevních vazů), i po pátém měsíci jsem ale až do osmého měsíce dál chodila do stáje, se zvířaty manipulovala, nosila kýble s vodou a krmením, kydala, vyvážela kolečka s hnojem apod. Po šestinedělí jsem pak znovu hupsla na hřbet obtloustlého poníka, na kterém jsem jezdila v těhotenství, jako by se nechumelilo. Bohužel po přestěhování do Izraele má jezdecká kariéra utrpěla nechtěnou přestávku, a když jsem se ke koním během těhotenství dostala, již jsem z opatrnosti jezdit nezačínala a nový začátek mé jezdecké kariéry je tak odložen na konec šestinedělí.

Poprvé jsem běhala až do osmého měsíce. Držela jsem se dvou zásadních pravidel sportování v těhotenství: Běžet tak, abych bez problémů zvládla při běhu mluvit (což zajišťuje ideální tepovou frekvenci), a pokud by mi pohyb byl nepříjemný, či dokonce bolel, okamžitě zvolnit nebo i zastavit. V průběhu osmého měsíce jsem však cítila, že mi již běh není pohodlný, objevilo se i drobné krvácení (které ale údajně nebylo způsobené sportem), a tak jsem se začátkem devátého měsíce omezila jen na několikakilometrové svižné procházky. Nyní jsem teprve na konci druhého trimestru. Minulé těhotenství jsem v této době běhala jako divá. Nyní se mi ale díky nedostatku času povedlo učinit neplánovanou třítýdenní přestávku, a když jsem byla znovu běhat po této delší době, velmi dlouho trvalo, než jsem se rozkývala do rytmu, který by připomínal běh. Běžela jsem také velmi pomalu. A upřímně při myšlence, že bych neměla běhat až do konce šestinedělí, se mi navalují slzy do očí, ale pokud ani ten příští běh nebude v pohodě, zůstanu asi už jen u chůze.

Plavat jsem tehdy zvládala také až do osmého měsíce, pak mne ale břicho začalo táhnout ke dnu a bylo to nepříjemné. Nyní jsem nebyla plavat ani jednou. Nenašla jsem čas a ačkoliv bych si ráda zaplavat šla, prostě to do svého programu nenatlačím…

Ačkoliv kromě jezdectví jsem nejvíce svého času dříve věnovala crossfitu, s ním jsem skončila již v průběhu druhého trimestru prvního těhotenství. Cviky jsem nezvládala, cítila jsem se vyčerpaná a byla jsem nespokojená s faktem, že nemůžu do toho vložit tolik, kolik bych chtěla a musím si dávat pozor. Ačkoliv dle trenérů se trénink dá přizpůsobit potřebám těhotné ženy, mně tohle přizpůsobení neuspokojovalo. Místo crossfitu jsem tedy během těhotenství několikrát týdně doma posilovala pomocí série cviků, které se mohou procvičovat i v těhotenství. Po porodu jsem začala s rehabilitačním cvičením na stažení diastázy a posílení svalů pánevního dna a hlubokých stabilizačních svalů, které mi ukázala fyzioterapeutka v porodnici. Po šestinedělí jsem se pak zapsala do programu FitMami pro matky s dětmi, kam jsme s Aničkou společně chodily jednou až dvakrát týdně. Ke crossfitu se mi zatím vrátit nepodařilo, ale občas si i teď během těhotenství lehce zaposiluji doma.

V prvním těhotenství jsem také nechodila na žádná těhotenská cvičení. Fyzicky jsem na tom byla tak dobře, že jsem se na zkušební lekci těhotenské jógy málem unudila. Nyní navštěvuji jednou týdně pilates pro těhotné a ženy po porodu. Mohu si tam s sebou vzít starší dceru, která si během cvičení hraje s ostatními dětmi. Ačkoliv je cvičení velmi relaxační a je zaměřeno opět hlavně na svaly pánevního dna a hlubokého stabilizačního systému, já jsem po každé hodině totálně odrovnaná. Je vidět, že má fyzická kondice se od minule hodně zhoršila a že mám před sebou dost práce, pokud jí budu chtít do konce těhotenství trochu zlepšit.

A proč bych si měla zlepšovat fyzičku a raději nehodit nohy na horu a trochu si neodpočinou a nezalenošit? Dodnes si myslím, že díky perfektní kondici a fyzičce, kterou se mi podařilo udržet i v průběhu těhotenství, byl průběh prvního těhotenství relativně hladký a hlavně porod mne téměř nevyčerpal, navzdory tomu, že běžel opravdu pomalu a od začátku porodních bolestí až do narození naší dcery uplynulo více jak třicet hodin. Dle mého názoru je dobrá fyzická kondice při porodu velmi důležitá a dokáže předejít mnoha nepříjemným komplikacím.

V průběhu tohoto těhotenství se ale potýkám také s trochu jiným druhem zátěže, kterou jsem v prvním těhotenství vůbec neřešila. Prvorozené dítě stále neumí chodit ani stát, a tak denně zvedám nesčetněkrát desetikilové mrskající se závaží. V mých blogových příspěvcích se nezřídka objevují fotky, kde mám naší dcerku v nosítku, které v mém případě často nahrazuje kočárek, a navzdory pokračujícímu těhotenství a rostoucímu břichu mám dceru v nosítku – ať už na břiše, nebo i na zádech – i několik hodin během jednoho dne. A nabízí se otázka, jak to vlastně je s nošením batolat v nosítku v průběhu druhé poloviny dalšího těhotenství? To bude téma mého dalšího blogového příspěvku, který chystám v dalším týdnu.

Z římské pevnosti Masada, na pobřeží Mrtvého moře v poušti Negev, zdraví Vaše Bar!

Bára má za sebou 26. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?