Bar 38. tt- Jak se mi ta věčná nepřipravenost nevyplatila

KLUB TĚHULEK BAR: Z hlediska příprav na příchod našeho dalšího miminka byl tento týden na chlup stejný, jako týden předchozí. Vůbec nikam jsem se nepohnula.

Stále nemáme postýlku pro miminko, nemám sbalenou tašku do porodnice (ale alespoň se mi už podařilo vybalit kufry co jsme přivezli z Izraele a kufry zašoupnout do skříní, sklepů a koutů, kam patří a čekají na svou další cestu), nemám vytříděné, vyprané a vyžehlené oblečky, nemám zavinovačku kterou mi slíbila půjčit sestřenice…nemám téměř nic. Podařilo se mi nakoupit nějaké základní věci, které bych měla mít s sebou v porodnici (jako pleny, vložky, síťované kalhotky, ubrousky na dětský zadek, sudocrem na dětský zadek, olej na dětské tělíčko a gel s dubovou kůrou na můj zadek), ale oproti tomu, co všechno tam tahají některé jiné nadšené rodičky, je to velmi chudá sbírka toho nejzákladnějšího. Nicméně mám pocit, že ani při prvním porodu jsem toho s sebou neměla o moc víc a ani jsem snad víc nepotřebovala.

Dítě zatím bez otce

Největší problém a strašák, který nad námi a naším budoucím novorozencem visí je ovšem souhlas s určením otcovství k nenarozenému dítěti, který nesezdané páry musí podepsat, chtějí-li aby partner rodičky byl uveden jako otec dítěte. Ačkoliv můj přítel vlastní pobytovou kartu rodinného příslušníka občana EU, která ho přibližuje nejen českému občanství, ale i právům českých občanů, stále nevládne češtinou tak aby oslnil matrikářku. Musíme proto na matrice prohlášení podepsat v doprovodu hebrejského tlumočníka (a tlumočník nám musí podepsat i souhlasný dokument o určení křestního jména dítěte). A jelikož jsou prázdniny, tlumočníci dovolenkují.

Náš dvorní tlumočník, kterého známe již z minulých let, si na nás nakonec udělal čas. Podpis jsme měli na dosah, ale dopoledne před schůzkou na matrice jsem zoufale vyhazovala papíry ze všech šuplíků a skříněk, které máme doma, ve snaze najít naše rodné listy. Hledání bylo však marné. Nakonec, ve zlé předtuše, jsme zalarmovali i známé v Izraeli, kteří mají klíč od našeho bytu. Jaká byla má úleva a zároveň vztek, když mi na whatsappu přistála fotografie našich rodných listů, které tlely v šuplíku u pracovního stolu, který se ovšem nacházel na jiném kontinentě, nežli naše celá rodina. Schůzku na matrice jsme museli zrušit a místo toho organizovali převoz dokumentů do Čech. Po třech dnech, přes dvě doručovací služby a několika naštvaných lidí máme rodné listy na stole. Bohužel tlumočník již se svou rodinou tou dobou brázdil Gruzii a na nás bude mít čas až za 14 dní. A za čtrnáct dní už taky může být miminko na světě… Tady nám štěstí naproti vstříc nevyšlo a můžeme si tak akorát trhat vlasy, že jsme si před odjezdem do Čech lépe nezkontrolovali obsah zavazadel.

Čtěte také:

Drama v těhotenské poradně

Za úkol jsem si dala vydržet 2v1 než seženeme dalšího tlumočníka a naše dítě bude mít úředně ověřeného otce. Jenže člověk míní, pánbůh pokouší.

Dorazila jsem ráno do těhotenské poradny. Zaspala jsem, Anču jsem jen tak tak stihla hodit k rodičům, vypustila snídani (pokud nepočítám Lipánka, kterého jsem dojídala po dceři) a stejně v porodnici byla o třicet minut později. Na křeslo v ordinaci pro měření CTG jsem dosedala s úlevou a připravenou knížkou, vodou i hroznovým cukrem. Sestra mne opásala, přiložila sondy, našla srdeční rytmus dítěte a začal relax. Ještě jsem se preventivně napila a lupla si dva hroznové cukry, aby se dítě trochu nastartovalo. Po chvíli mne však sestra upozornila, že miminko se nehýbe ani trochu a musíme ho povzbudit. Následovalo další pití, další runda hroznového cukru a několikrát jsem se v křesle zhoupla. Ani to ale budoucího novorozence neprobralo k aktivitě a dalších deset minut se na monitoru objevovala pouze pravidelná křivka srdečního rytmu. Bylo mi mírně zahýbáno břichem a ani to nemělo odezvu.

Odpojili mne proto od CTG a poslali na konzultaci do ordinace, kde samozřejmě s děsivě monotónní křivkou spokojeni nebyli. Ráno jsem pohyby dítěte cítila, tak o co jde? Lékařka v ordinaci přes mé břicho nahmatala dítěti nohy a začala je mačkat. Dle jejích slov tohle všechna miminka spolehlivě rozhýbe. Ne však to moje, to mělo stále siestu. Tak to by nešlo! Začaly se sepisovat příjmové papíry do nemocnice. Souhlas s epidurálem (co?!), anestezií (cože?!), předoperačním vyšetřením (proč?!)…”určení otcovství máte?” Padla otázka. No nemáme samozřejmě. Nemáme nic. Ani sbalenou tašku mi přítel nemůže přivézt, protože jsem si ještě nic nesbalila.

S hordou dokumentů k vyplnění jsem byla vyšoupnuta na chodbu. Nic se mi ale vyplňovat nechtělo. Já nechci ležet v nemocnici, nechci ani dneska rodit a už vůbec ne císařským řezem. Třímala jsem dokumenty v ruce a koukala do zdi. Když tu se otevřely dveře ordinace a sestra, která vykoukla, se mne zeptala, jestli piju coca colu. Colu moc nemusím, ale piji každé ráno kafe. A je pravda že dnes ráno jsem kafe neměla a vlastně ani pořádnou snídani. Byla jsem odeslána do místní kantýny s přikázáním dát si kafíčko, k tomu dortík a přijít za půl hodiny na přeměření CTG.

Za třicet minut dítě v břiše metalo kozelce a křivka lezoucí z měřícího přístroje připomínala Vysoké Tatry. S novým dokumentem z CTG jsem klepala znovu na dveře ordinace. Monitor probíhal ukázkově a výstup také ukázkově vypadal. Lékařka chvíli přemýšlela co se mnou, nakonec ale dítě shledala v pořádku, napsala to i do těhotenské průkazky a mohla jsem odejít domů. Drama dobře dopadlo, ale míra naší nepřipravenosti mne zaskočila a je třeba to urychleně napravit.

Povede se nám stihnout vše než porodím? O tom si povíme zas příště.

Vaše Bar

Bára má za sebou 38. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?