Bar 33. tt – Čím dál tím víc bez dechu

Zato v Tel Avivu na mě opět čekala pravá středomořská vedra. Několik dní jsem zvládala statečně se stejnou lehkostí jako svěží chládek v Čechách, ale o víkendu na mne dolehla obrovská krize. Už v pátek, když jsem se vzbudila, jsem byla taková otrávená a unavená. Jelikož tento víkend se slavil židovský svátek Shavuot, měli jsme v plánu strávit víkend u rodiny mého přítele. Úplně nadšená jsem z tohoto plánu nebyla, neb obvykle je to dost velká nuda. Tentokrát mi ale pobyt tam zachránil nervy a poslední zbytky energie.

V pátek večer byla slavnostní večeře, která se pořádá každý šabatový večer. Další den měl být klasický masný šabatový oběd a večer večeře na oslavu svátku, která se skládá z bezmasých jídel, která obsahují mléko. Takže jako každý židovský svátek nás očekávalo několik dní parádního obžerství. Jelikož obvod mého břicha se drží na 99 centimetrech a děloha mi již hodně utlačuje veškeré orgány, hůře se mi dýchá. S plným břichem ne zrovna lehkého jídla, to pak bývá někdy extra krušné.

Od pátečního odpoledne mě již přepadávaly slabé chvilky. Doléhaly na mně chvíle dušnosti, často jsem ležela a odpočívala, ale úleva nepřicházela. Přišla až večer, těsně před večeří. Byla jsem ráda, že jsem nemusela k jídlu, když jsem se dusila, a naprosto neuváženě jsem se pořádně nacpala. Samozřejmě se mi udělalo těžko. Lehnout jsem si šla tedy velmi brzy a doufala jsem, že to zaspím. Noc byla hororová, budila jsem se upocená, bolely mne snad všechny kosti v těle. Nesčetněkrát jsem se byla ochladit studenou sprchou.

Sobotou jsem pak jen již nějak proplula v polobezvědomí. Co kdo dělá, ke mně doléhalo pouze z dálky, jako bych byla zavřená v průhledném kontejneru. V hlavě mi hučelo, velice špatně se mi dýchalo a nemohla jsem nic dělat. Pouze když jsem spala, bylo to dobré. K obědu jsem se pokusila dostavit, ale ledva jsem si sedla na židli, pokoušely se o mne mdloby. Vrátila jsem se tedy do postele. Přítel se ptal, zda nechci odvézt do nemocnice. Nevěděla jsem. Představa, že si mě tam třeba nechají, byla ohromně děsivá. Nakonec jsem nikam nejela a trpěla dál. K večeru jsem si vzpomněla, že zapomínám brát železo. Doplnila jsem dávku, ale kupodivu se příliš změn neudálo. Možná jsem již vyloženě nelapala po dechu, ale kámen na hrudi jsem měl pořád stejný. Večer jsem usnula, jako když mne do vody hodí, a vzbudila se až ráno. Ráno mi bylo o něco lépe, ale stále jsem byla velmi dýchavičná. Hned jsem si vzala dávku železa a celé dopoledne opět proležela. Úleva přišla až s podvečerem, kdy jsem konečně mohla normálně dýchat a začala jsem plnohodnotně fungovat. Byla jsem se i projít venku a procházka mi tentokrát prospěla, cítila jsem se po ní mnohem lépe.

Později jsem byla u lékařky, která se tvářila starostlivě. Bohužel se nepřišlo na to, o co šlo. Dušnost mne trápí bohužel velmi často toto těhotenství. Ale EKG mám v pořádku, tak příčina zůstává neznámá. Uvidím, zda se to po porodu zlepší. Upřímně doufám, že ano!

Zdraví vaše Bar

Bára má za sebou 33. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

Zdroj: Profimedia.cz