Bar 21. tt – Radosti i strasti života v Izraeli

Dešní příspěvek nebude ani tak o těhotenství, jako o událostech posledního týdne, které totálně změnily můj pohled na mateřství. V Izraeli bydlíme na předměstí Tel Avivu, přímo u tamního městského parku HaYarkon. Park se táhne několik desítek kilometrů podél stejnojmené říčky a ačkoliv na většině míst je to spíše takový pruh zeleně podél vody s cyklostezkou, v naší čtvrti je park rozdivočen do rozlehlé podoby luk, lesa a hájů. V takovém nečekaném kusu přírody rostou rozmanité rostliny kvetoucí úchvatnými barvami a hlavně žije nepřeberné množství živočichů.

Zvířata mě zajímala od malička, neustále jsem domů nosila všelijakou havěť a chovala rozličné živočišné druhy. Vášeň pro faunu mi vydržela až do dospělosti a úzce se spojila s předmětem mého vzdělání a později i zaměstnání. Když jsme pak hledali místo, kde se v Izraeli usadit, byt v zastrčené uličce s francouzským oknem hledícím přímo do parku byl jasná volba. Do parku to tak máme s naší Ančou, co by kamenem dohodil, a i když jsme doma, promenádují se nám pod okny zvířata, která jsem dosud ve volné přírodě neviděla.

Pravidelně se mohu kochat několika druhy papoušků, třemi druhy barevných ledňáčků, volavkami, jeřáby, na podzim a na jaře pelikány, exotickými kachnami, malými ptáky neúnavně poletujícími kolem barevných květů a sajících nektar, želvami, které můžete jen tak sebrat, ukázat dítěti a poté zase položit zpět do trávy. Žijí zde volně také šakali – divoké psovité šelmy podobné vlkům. Promenádují se ve smečkách parkem i ulicemi a hledají, co by kde snědli. Okolní obyvatelstvo je nezajímá. Několikrát se mi stalo, že jsem běžela parkem, nikde nikdo a najednou se odkudsi vynořil šakal a běžel po mém boku.

Za chvíli se vynořilo odkudsi osm dalších a celá smečka poklusávala v mé blízkosti několik desítek metrů, než zase zmizela kdesi v lese. Vždycky ve mně hlodá červík pochybností, zda-li budu ignorována, či jestli se jednoho dne rozhodnout zjistit, jestli v kapsách neukrývám nějakou dobrotu, či hůře, jestli nejsem jedlá i já osobně. Ačkoliv šakaly v parku je zakázáno krmit a popelnice v okolí se zamykají, i tak zvířata nemají z člověka strach a naprosto běžně se s jistotou procházejí po vyasfaltovaných cestách za bílého dne, o víkendu, kdy park přímo praská ve švech. Ostatně kdo se pozorně zadívá na úvodní fotografii, spatří v pozadí ležícího šakala. Byla sobota, ležel u cesty a množství lidí, kteří si v parku užívali trochu víkendového slunce, mu bylo úplně fuk. Bohužel, šakal není jediná věc, které se lze v izraelském městě obávat. Navzdory přítomnosti i jedovatých hadů a štírů, největší nebezpečí číhá jinde.

Dramatický večer

Ačkoliv za posledních pět let je situace v Izraeli poměrně klidná, dusné napětí mezi okolními státy, Palestinci a židovským Izraelem je stále cítit. Čas od času si v novinách přečtete o drobných diplomatických neshodách, raketách mířících na oblasti u pásma Gazy nebo Golanských výšin a pokusech o ozbrojené útoky horkokrevných fanatiků v oblasti Jeruzaléma. Telavivská aglomerace a pobřežní města v centru a na severu Izraele jsou ale považováná za oblast prakticky s nulovou hrozbou jakéhokoliv nebezpečí.

Nicméně i tak má každý Izraelec v mobilu nainstalovanou aplikaci hlásící raketové útoky s alarmy a téměř každý dům má protiraketový kryt. Moderní nové domy mají pancéřové pokoje se speciální vzduchotechnikou dokonce v každém bytě. Aplikaci hlásící raketové útoky mám samozřejmě v mobilním telefonu nainstalovanou i já, nicméně mi zatím naštěstí nikdy nic nehlásila, protože mám upozornění nastavené pouze na oblast Tel Avivu a našeho předměstí, kde žijeme.

Tento týden jsme se doma dohodli, že jelikož hektické období života s batoletem a dalším novorozencem se nám neúprosně blíží, měli bychom trochu využít toho, že ještě pořád nejsem úplná almara a vyrazit si jen tak sami dva do města. S předstihem jsme si dohodli večerní hlídání pro Aničku – česky mluvící studentku, kterou Anička zná, protože spolu občas tráví čas přes den, když já potřebuji pracovat. Také jsme se dohodli s pár kamarády, že společně všichni vyrazíme posedět a popovídat si do hospody, která je asi čtyři kilometry od našeho domu.

Večer jsme dítě dali spát, a když dorazila „paní na hlídání“ vyrazili jsme do víru velkoměsta. Na místo jsme dorazili jako první, což bylo v plánu, dali jsme si jídlo a užívali zaslouženého relaxu zase jednou sami dva. Po půl hodině dorazil první kamarád. Náš plán byl zůstat venku asi tři hodiny a pak vyrazit směr domov. Po půl hodině jsme stále byli tři a začínalo to být mírně podezřelé. Kde sakra všichni jsou? Kamarádovi volala manželka, mluvil s ní hebrejsky, takže jsem automaticky vypla a nesnažila se rozumět, co říká. Můj přítel ale velmi zpozorněl a začal něco horečnatě hledat na mobilu. Pak mnou začal třepat za rameno a úpěnlivě prosil, ať okamžitě zavolám domů, jestli je všechno v pořádku.

Můj mobil se odmítal spojit s okolním světem, byl bez signálu, bez internetu, bylo bídné zkusit cokoliv a kohokoliv kontaktovat. Nakonec se signál přece jen chytl a podařilo se mi vytočit číslo naší slečny na hlídání. Netušíce proč se mám ptát, jestli je vše v pořádku, když ještě před pár minutami jsme obdrželi zprávu, že dítě spí a všechno je v pohodě. Nikdo to nezvedal. Po nekonečném vyzvánění jsem zavěsila, telefon znovu komunikující se světem se ovšem rozvibroval a přes celý dispej se rozsvítila červená zpráva „Rocket Attack: Ramat Gan, Givataim, Bei Brak…“ Místo, kde bydlíme, bylo v ohrožené oblasti doletu raket a právě teď se v oněch čtvrtích poprvé po dlouhých pěti letech zněly sirény.

Lidé vybíhali do krytů, přesouvali se do pancéřovaných pokojů nebo alespoň vyšli na chodbu na schody aby je v případě blízké exploze nezasáhla tlaková vlna a střepy z tříštících se oken. A mezi těmi lidmi měla být i naše studentka dohlížející na klidný spánek našeho dítěte. V okolí hospůdky byl klid. Žádné sirény, nikdo se nikam nehnal, jako by se ty čtyři kilometry odsud nic nedělo. V dálce se ozvala rána, jak protiraketová obrana Iron Dom (Železná kopule) zasáhla jednu z raket.

My šíleli. Vystartovali okamžitě k domovu, volajíce na kamaráda, ať za nás zaplatí, že mu to vrátíme. Podařilo se nám zastavit taxíka. Tentokrát jsme nesmlouvali o ceně, jak je zvykem, ale rovnou vyštěkli adresu domů vědomi si toho, že to zřejmě bude nejdražší jízda v našem životě. Za deset minut jsme zastavovali před domem a řítili se nahoru. Na chodbě už nikdo nestál, všude byl klid, jako by se nic nedělo. Vpadli jsme do bytu a tam se na nás usmívala naše slečna na hlídání. Anča se sice vzbudila a poplakávala, ale jinak všechno bylo v pořádku… Tu noc již žádný další poplach nebyl. V médiích se druhý den ráno objevila zpráva, že na Tel Aviv byly z pásma Gazy vypáleny dvě rakety. Jedna byla zničena obranným systémem, druhá dopadla do moře. Nikdo nebyl zraněn, k útoku se nikdo nepřihlásil.

Jsem hysterka?

Od začátku poplachu jsme byli doma do patnácti minut, během nich se mohl náš život úplně obrátit naruby, mohli jsme ztratit všechno, na čem nám v životě záleželo… Že jsme ten večer vyrazili ven, si stále vyčítám i přesto, že se vlastně nic nestalo. Obyvatelé Izraele žijí v tomto napětí dnes a denně, v minulosti zažili mnohem více útoků, válku, ztráty na životech. Při vstupu na každé nádraží, do každého obchodního centra prohlížejí vaše osobní věci, procházíte detektory kovu. Všude jsou vidět vojáci a vojenská technika. Po čase to ale přestanete vnímat.

Nic se neděje, nic vás nenutí držet se v pozoru. Taková událost ale člověka uvrhne zpět do reality. Zjistila jsem, že kromě sebe se nejvíc bojím o dítě a že si nejsem jistá, zda bych v budoucnu chtěla, aby naše děti vyrůstaly v Izraeli, ačkoliv žít u moře byl vždycky můj malý sen. Začala jsem si vážit možnosti žít v České republice a toho, že v případě ze by došlo ke konfliktu, máme možnost žít v bezpečí.

S přítelem jsme se tedy definitivně dohodli, že rodit odjedeme zpět do Prahy a první měsíce po porodu strávíme také tam. Stejně tak, kdyby útoky začaly být časté a vážnější. Izrael zatím rozhodně nevzdáváme, ale bylo dobré uvědomit si hrozbu a zvážit alternativy a nouzové plány pro případ, že se něco zvrtne.

Příští týden to bude o trochu veselejší, opět o těhotenském bříšku.

Vaše Bar

Bára má za sebou 21. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?