Bar 19.tt – už je to rok!

Při snaze zrekapitulovat si celý rok, který zásadně zamával našimi životy, mne přepadá myšlenka, jak jsem se jenom zvládla postarat o novorozeně? A jak to zvládnu teď?! Vůbec nic si nepamatuji, jako bych se toho poprvé snad neúčastnila… Narozeniny jsme oslavili v rodinném kruhu jen nás tří. Jeli jsme se podívat do Jeruzaléma do nového akvária, pak Anička dostala dárek, dort a také jsme strávili odpoledne v herničce. Myslím, že pro roční dítě (a i jeho rodiče) byl takový program ažaž.

Radostná novina

Konečně se nám podařilo informaci o mém těhotenství pomalu vpravit do povědomí přítelovy rodiny. Byla to kovbojka a akce jako blázen, ale zvládli jsme to! Vytipovali jsme, že nejlépe by mohla reagovat jeho máma, a tak jsme jí pozvali na odpoledne na kafe s plánem využít jí jako experimentálního člena rodiny a vyzkoušet, jak bude na tuto novinu reagovat. Babička přijela, hned se vrhla na Aničku a na hračky a užívala si čas s vnoučetem až do večera. Nakonec mi pomohla Anču vykoupat a uložit do postele a mohli jsme si dát již ne kávu, ale čaj. Tou dobou se ale k návštěvě připojil ještě přítelův bratr se ženou a zas takové obecenstvo jsme k tomu nepotřebovali. Když se chýlil čas odchodu, přítel navrhl, že mamku odveze domů a během jízdy jí to oznámí. Jak řekl, tak se stalo. K naší úlevě byla maminka nadšená. Naše obavy opadly a nyní se již do oznamování můžeme vrhnout po hlavě.

Nevolnosti a pád

Aby tento týden ale nebyl jen o veselí a oslavách, jednoho dne jsem se vzbudila a něco se mi zdálo divné. Připadala jsem si, jako bych měla hlavu vraženou v sudu. S postupem dne se mi dělalo různě slabo, na omdlení, rozostřovalo se mi vidění a nedokázala jsem si nijak pomoci. Když jsem zavřela oči a lehla si, svět se točil jako na kolotoči. Proplula jsem takto celým dnem a šla spát. Uprostřed noci jsem se probudila a zjistila, že se ani se spánkem vůbec nic nezměnilo. Nezměnilo se vůbec nic další tři dny. Zvažovala jsem, zda jít k doktorovi, před očima se míhaly částky, které jsme již místnímu zdravotnictví během tohoto těhotenství odevzdali, a ačkoliv v Čechách bych již stepovala u doktora, rozhodla jsem se tady ještě pár dní počkat. Situace se ale přiostřila.

Jeden den jsem se vydala s kočárem na procházku, doufajíce, že pohyb mi trochu pomůže. Došla jsem až k moři, což je pěkných pár kilometrů parkem. Tam se mi ale hodně přitížilo. Do toho Anička začala plakat, já se jí s mžitkami před očima pokoušela podat pití a stále jsem tlačila kočárek k nejbližší lavičce, neb jsem tušila, že je zle a že se během chvilky sesunu k zemi. Přehlédla jsem ale lampu a pořádně do ní nabourala. Madlo kočáru se mi zarazilo do břicha, až to hodně zabolelo. Sedla jsem si, asi hodinu jsem vydýchávala mdloby a bolest podbřišku. Pak jsem se nějak dobelhala domů.

Doktorka ordinovala až další den, tak jsem se objednala, že vyrazím na kontrolu, neb toho všeho bylo už nějak moc. Doktorka mne zkontrolovala, při ultrazvuku mne pobolívalo naražené břicho. Naštěstí vše bylo v pořádku, děloha i její obsah náraz přežily. Více než náraz jí ale znepokojovalo mé točení hlavy a slabost. Změřila mi tlak, který sice byl nízký, ale ne nějak dramaticky. Vypsala mi žádanku na krevní testy a doporučila užívat železo a opravdu bedlivě si hlídat stravu, neb to vypadalo na nedostatek různých prvků a vitaminů. Začala jsem si opravdu bedlivě hlídat jídelníček a během dvou dnů se situace výrazně zlepšila. Došla jsem si na krevní testy, výsledky budeme znát příští týden.

Jak dopadly testy? Co mi je? A je mi vůbec něco? O tom se rozepíši v příštím blogu.

Vaše Bar

Bára má za sebou 19. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

Zdroj: Profimedia.cz